Vilém Spilka Quartet: Podvod

142Písně Jana Nedvěda jsem slýchával po chalupách a lesích ještě v době, kdy jsem netušil, o koho jde. Patřily z folkového repertoáru melodickými nápady k tomu osobitějšímu, otázku textů nechejme stranou – jazzové úpravy kytaristy Viléma Spilky jsou ryze instrumentální. Zaujala ho čistě muzikantská stránka songů, způsob, jak vyznívá melodie, nápady refrénů. Odtržením od melancholie Nedvědova hlasu vynikne autorova nápaditost. Klaním se před ideou a odvahou využít těchto písní. Odvždy žehrám na to, že český jazz je spíše zahleděný do vlastní tvorby, než aby vytvářel fake book z domácí tvorby, ať už ze zdařilých songů populárních žánrů, nebo skladeb historie našeho moderního jazzu – s výjimkou „jubilejní povinností“ k Jaroslavu Ježkovi. Tak vzniká tradice žánru. Texty v hlavě nemám, takže problém, co píseň sděluje, se mi do vnímání hudby neplete. Výrazně se posluchači zapíše hned úvodní a titulní Podvod (teď je mi to líto…) – pro připomenutí vždy uvedu útržek textu – v níž si na své nástroje „zazpívají“ všichni členové kvarteta, před závěrem si lehce „zarockuje“ kytara s bicími. Hlavním transformátorem zpěvu bratrů Nedvědových do jazzového témbru bývají zde saxofony Radka Zapadla. Kytara Viléma Spilky si s melodií a harmonií pohrává v pozadí, a stojí za to se zaposlouchat i během sól jiného nástroje. V Tuláckém ránu (na kemp se snáší…) kvarteto připomene, co je jazzu vlastní – rytmickými nápady dodá originálu na expresivitě i ve skladbách méně chytlavých. Výrazný podíl na svěžesti hudby, na omezení sentimentu originálu, mají kontrabasista Vlastimil Trllo s bubeníkem Martinem Kleiblem. Právě Tulácké ráno kvarteto rozjede v jazzrockovém hávu vzrušující rané fáze této syntézy žánrů, včetně příznačného sóla sopránsaxofonu. Některým písním však jímavost originálu přezpívaná pokorně saxofonem docela sluší – například v Na kameni kámen (budem o něco se rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen…). Obdobně Růže z papíru (nebe modrý ještě smysl má…) s krásným sólem kytary, zpěvem sopránky; melodie patří k Nedvědovým neodolatelným. Spilka se zdařile ujme prologu v Ptáčatech (víš, holky těžší to maj…), v méně nápadné písni, jejíž „reformy“ se ujala sólově Trllova basa a dokončil ji Zapadlův saxofon. Jazzofilovu duši potěší i Zrnka (uspěchaná doba hledá zrnka vztahů…), Hejna včel (nějak umírá nám láska, my jako hejna divejch včel…) s dravými vstupy saxofonu či velký hit Stánky (maj na duši vrásky, tak málo je, málo je lásky…), v němž původní melodie zní nad groteskní figurou hranou kompletně rytmikou kvarteta. Slogan „málo je lásky“ je zde funkově popřen, až ironizován. Všichni čtyři muzikanti jsou dokonalí a skvěle se zhostili Spilkových aranžmá. Kytarista a saxofonista odhalili půvab Nedvědových melodií ukrytých v žánru, jemuž se jazzmani obvykle nevěnují. V americkém jazzu tento příkop mezi lidovými formami hudby a jazzovou modernou nikdy neexistoval. Booklet je vybaven rozmarnými fotkami z údolí Svratky z cancáku členů kvarteta. Důrazné varování: Nezvat na Portu!

Indies Happy Trails, 2016, 52:15

Přidat komentář