VLADIMÍR MERTA & EMIL VIKLICKÝ: Bílá stížnost

Vladimíra MertuEmila Viklického spojuje láska k moravskému folkloru. Na pódiu se však sešli nad fúzí jiných žánrů – písničkářského folku a jazzové improvizace. Znalcům Mertova díla není spolupráce s Viklickým úplně neznámá – viz album archivních nahrávek Ametysty 1974–75, na kterém se pianista objevuje mezi doprovodnými muzikanty. Novinka z edice Šumák vydavatelství Galén je však zajímavá tím, že Mertu a Viklického představuje jako koncertní duo. Během onoho večera v kladenském klubu Klubko v roce 1982, z nějž záznam pochází, na sebe pánové hudebně reagovali, těžili ze schopnosti naslouchat jeden druhému a také se překvapovat. Ostatně barvitě to líčí Merta v bookletu alba v textu nazvaném Z polívky slepici neuděláš.

 

Koncert, který se uskutečnil s pětiletým zpožděním (byl připraven do Prahy v roce 1977, ale Mertův zákaz činnosti jej znemožnil), nabídl písně, které možná nepatří k těm nejznámějším, ale z nichž velká část dodnes obstojí: emigrační Chór, titulní Bílá stížnost, generační výpověď Kápě, dýka a plášť nebo vizionářské vyznání Šílené počítače, které – hádám – mohly vystudovaného matematika Viklického bavit. Však na ně také s kolegou zareagoval šílenou futuristickou instrumentálkou Šílené počítače digitálně. Na programu byl také zhudebněný Josef Hora (Struny ve větru) nebo píseň prvorepublikového autora Františka Hvížďálka Dnes mám v lásce smůlu („Vsadil bych se, že neznáte, safra / jaká silná že je vášeň Zulukafra“), to vše proloženo dalšími instrumentálními improvizacemi.

 

Album převedené z dobového pásku pochopitelně není zvukově dokonalé (klavír je v nahrávce lehce potlačen), ale i tak je z něj patrný Viklického citlivý a přitom zdravě odvážný přístup k Mertově rozvolněné interpretaci. Nejen že jeho klavír dodává písním větší řád, ale tu hraje swingově, jinde bluesově, v jiném momentě klasicizuje. Edice Šumák tak představila další z možných pohledů na košatou Mertovu tvorbu.

 

Galén, 2018, 74:14

 

 

 

Přidat komentář