Vladimír Mišík a Etc…: Celá Lucerna oněměla úžasem nad jejich výkonem

Chybějící místo v diskografii Vladimíra Mišíka a skupiny Etc… nedávno aspoň částečně zaplnil kompaktní disk Na okraji vydavatelství Galén. Obsahuje sedm nahrávek z rozhlasového archivu (o některých se donedávna vůbec nevědělo), čtyři amatérsky pořízené koncertní záznamy a supraphonský singl z roku 1977. Z celkových třinácti nahrávek jich teď osm vyšlo poprvé. Na koncertech Etc… se tehdy našlo dost prostoru pro instrumentální skladby se silným vlivem jazz rocku. Album pokrývá období 1976–1978, kdy v Etc… hráli houslista Jan Hrubý, kytaristé Jiří Jelínek a František Francl, baskytarista Vladimír Padrůněk, bubeníci Jaroslav Vondrák a Jan Noha. Jednou skladbou je připomenuta i další sestava skupiny z podzimu 1978.

 

Jiří Jelínek odehrál s Etc… od 23. července 1976 (Roudnice) do 30. července 1977 (Košetice) asi sto koncertů. V srpnu 1976 se skupině naskytla možnost nahrát pro rozhlas dvě instrumentálky. První byla pojmenována podle mlýna poblíž Příbrami, který sloužil Etc…, Expanzi a jiným nekonformním kapelám jako oblíbená zkušebna. Mlýn vznikl před Jelínkovým příchodem a ještě v roce 1977 zůstal stabilní součástí repertoáru – mnohdy ho zařazovali hned na úvod vystoupení. V karlínském studiu A zároveň natočili také Touhu – Padrůněk ji považoval za jednu ze svých nejpovedenějších skladeb.

Jsou to opravdu dobré nahrávky a ukazují Etc… jako tehdejší českou jazzrockovou špičku. Uznávala to dokonce i konkurence. Když Martin Kratochvíl Mlýn a Touhu uslyšel, zareagoval nadšeně: „Tohle mě bere. Padrůněk je takový citlivý a ta kytara – to je můj vkus! Krásný zvuk těch rozkladných beglajtů! A jak jim to krásně drží pohromadě… To je nejlepší nahrávka od Etc…, jakou jsem kdy slyšel.“

Mišík se nahrávání instrumentálek nezúčastnil, jejich zařazování do koncertního programu však nebránil: „Já jsem byl rád, vždycky to pro mě byla příležitost si na chvíli odskočit,“ komentoval to s trochou ironie. Členové Etc… samozřejmě věděli, že Mišík nestojí o to, aby si během koncertu musel odskočit až moc často. Ale kapela plná skvělých instrumentalistů se potřebovala realizovat. Bylo ostatně slyšet, že se rychle zlepšovali. „Když Jelínek přišel do Etc…, znal jen málo z hudebních zákonitostí; stěží četl notový zápis,“ řekl Hrubý. „Během půl roku četl již běžně z listu a po tři čtvrtě roce přinesl kompozici Dubová kulička, která dokazuje, že ji nemohl napsat hudebník bez znalosti harmonie.“

V lednu 1977 posílil Etc… jeden z nejlepších českých kytaristů, dříve člen Flamenga (1966–1970) nebo Jazz Q (1973–1976). Vladimír Mišík to v rozhovoru pro Melodii 7/1978 okomentoval: „Dlouho jsme chtěli hrát s Frantou Franclem. Uvažovali jsme o tom už v době, kdy Martin Kratochvíl odjel na Berklee, protože jsme chtěli mít dvě kytary. Když k nám začátkem roku 1977 Francl přišel, dal s Jiřím Jelínkem dohromady vynikající kombinaci.“

František Francl si svého o sedm let mladšího spoluhráče velmi vážil: „Jirka byl technický kytarista, mě měli za emotivního kytaristu. Začali mě nabádat, abych hrál sóla, která hrál dřív on. Sám byl tak skromný, že chtěl, abych zahrál sólo já. Na mě měl velký vliv; měl režim práce, různá technická cvičení, propracovanou techniku levé ruky. Byl větší praktik, ale svým způsobem trošku neefektní. Ten efekt tam chyběl, což je na jevišti někdy třeba.“

Nedlouho po Franclovi se ve skupině objevil bubeník Jan Noha: „Tehdy se hodně hrálo na Strahově, v tamním klubu 001 kapely také zkoušely. Já jsem tenkrát vystupoval s Mahagonem a kluky z Etc… jsem na Strahově často vídal. Vláďa Padrůněk za mnou přišel a říkal, že hraju docela slušně. Když od Etc… odešel Jaroslav Vondrák, nabídli kluci to místo mně.“ Jan Hrubý nového člena chválil: „Jarda Vondrák byl snaživý, slušný, ale nebyl to bubeník, kterého bych si představoval v rockové kapele. To Honza Noha – na ten věk, bylo mu sedmnáct, to jsme čuměli!“

„Padrůněk sice již v té době měl sám se sebou velké problémy, ale ještě je dokázal alespoň do jisté míry korigovat,“ řekl Hrubý roku 1982. „Vyhovoval Jelínkovým představám o basistovi, avšak podle mého názoru chyběla Padrůňkovi Jelínkova pregnantnost projevu. Francl byl ryze sólovým kytaristou a Jelínek se mohl plně věnovat spodku; tím vzrostla i rytmická přesnost.“

 

Ve znamení instrumentálního kouzlení

Chybějící místo v diskografii Vladimíra . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář