Původně mělo vzniknout další sólové album Vladimíra Václavka, ale nakonec se z nahrávání vyklubala mnohem „rovnoprávnější“ spolupráce s Pavlem Šmídem. Dvě hlavy víc vědí a čtyři ruce víc uhrají. Možná i díky nečekaným změnám v koncepci, neplánovaně přirozenému přibírání hostů a růstu repertoáru v průběhu natáčení vypovídá album Fly… Tak leť! intenzivně o téhle době, byť témata písní zůstávají podobně nadčasová jako na předchozích Václavkových deskách. V rozhovoru navíc nebudeme jenom létat. Nakousneme, jak je někdy dobré padnout na dno či dospět do kritického bodu. A opatrně otestujeme rostoucí průtok Dunaje.
Jak vlastně došlo k tomu, že jste oslovil jako hlavního spoluhráče a producenta Pavla Šmída?
Vladimír Václavek: Nějaký čas jsem provozoval v Broumově čajovnu, pořádal tam koncerty a Pavel byl jedním z prvních umělců, kteří tam hráli. Potom jsem slyšel LP King’N’Doom, které produkoval, nahrával i skládal. Byla to podle mého soudu skvělá nahrávka, a jelikož jsem v té době začal uvažovat o příštím sólovém CD, na které jsem chtěl jít trochu jinak, celkově ho posunout, hledal jsem někoho, kdo bude mít náhled zvenku. Oslovil jsem Pavla, jestli by mi chtěl dělat producenta. Během nahrávání se naše spolupráce rozvinula, Pavel se začal zapojovat více autorsky a aranžérsky, má na CD i svoji píseň a patří mu velké díky za celkový výsledek. Nakonec jsme se rozhodli, že spolu chceme spolupracovat i při živém hraní pod názvem Fly.
Takhle se vlastně Fly… Tak leť! stalo do značné míry společným albem?
Vladimír Václavek: Zcela přirozeně jsme do toho vpluli. Když jsem viděl Pavlův přínos, nijak jsem netrval na tom, že deska musí být jenom o mně. Vždyť jde o muziku a o ty, kteří ji budou poslouchat. Hudba nemá ego.
Pavle, čekal jste od Vladimíra nabídku spolupráce, nebo vás zaskočila?
Pavel Šmíd: Zaskočila! Vladimírova muzika počínaje Dunajem mě provází někdy od mých čtrnácti, patnácti. Dunaj je kapela, která mě zásadně ovlivnila. Když mi jednoho dne zazvonil telefon a ozvalo se něco ve smyslu „ahoj, tady Vladimír Václavek, slyšel jsem King’N’Doom a rád bych s tebou spolupracoval na nové desce“, tak to pro mě byla veliká událost. V té době jsem však byl uprostřed několika rozpracovaných projektů. Řekli jsme si, že počkáme, až dozraje čas. Uzrál paradoxně díky koronaviru, protože jakmile se zrušila veškerá živá produkce, najednou bylo času dost. A hlavně, vzplála nám jiskra díky prvnímu demu písně Spásonoši.
Co se společného hraní týče, až nastane vhodný čas, máte už představu o sestavě?
Pavel Šmíd: Zatím jsme se bavili o tom, že jádro budeme my dva a zbytek doplní hosté. Ideální základ kapely by byl ve třech ještě s bubeníkem. A ostatní muzikanti, jak kdo bude moci. Na CD hraje spousta hostů, kteří jsou vytíženi ve svých projektech a naživo bychom je těžko dávali dohromady. Jde v podstatě o studiový projekt, který je teď třeba přenést na pódium. Myslím si, že nám hraje do karet, že se oba s Vladimírem úplně nevážeme jen na kytaru. Můžeme si nástroje různě prohazovat, třeba střídat kytaru s baskytarou. Nejdůležitější bude konečně si zalézt na pár dní někde mimo civilizaci a pořádně si všechno přehrát. Písně už si řeknou samy.
Zjednodušeně řečeno, řada písní na nové desce je mnohem rockovější, dramatičtější, razantnější než skladby z předchozích sólových alb. Projevila se tak vědomě nějaká nálada, pocit naléhavosti, vnitřní rozpoložení?
Vladimír Václavek: Věděl jsem, že tím směrem chci jít, byl to takový pocitový koncept. Zároveň jsem věděl, že se album musí lišit od mojí předchozí sólové tvorby i od Dunaje. Prostě jsem v životě prošel nějakou proměnou a ta se v hudbě musela zhmotnit. Vždy v tvorbě vycházím z nějakých životních zkušeností a etap, i když jsem schopný pracovat i na objednávku. A samozřejmě byl otevřený prostor pro přítomnou chvíli a inspiraci, kterou nahrávání přinese. To považuji za důležité.
Některé texty nové desky znějí také až překvapivě přímočaře. Třeba hned úvodní sarkasmus písně Spásonoši.
Vladimír Václavek: Nežiji na měsíci, celková atmosféra společnosti se mě dotýká. To, jak se redefinuje celospolečenská dohoda, co všechno z nás vylézá a je vytlačováno, jak je manipulováno s vnímáním. Je to můj způsob, jak o tom hovořit, o dějích v psýché na pozadí, bez nějakých moralistních a politizujících soudů. Vždyť nakonec, náš rozhled je tak omezený. Vyjádřit, co vidím a cítím, a zůstat pokorný.
