Vladimír Veit: Až se mé roky sesypou

Galén, 2019, 45:21

Vladimír Veit už má poměrně rozsáhlou diskografii – toto album je páté, které vydal v Galénu, celkově je jeho titulů asi trojnásobek. Některé z těch desek, kazet nebo kompaktních disků docela zapadly, ovšem albu Až se mé roky sesypou by se to stát nemělo; patří totiž k jeho nejlepším. Nahrávka taky vznikala docela dlouho: kytaru a zpěv natočil Veit v červnu 2013. V červnu a červenci 2019 písně akustickou a elektrickou kytarou obohatil Josef Štěpánek.

Je to vlastně obraz méně známé části Veitovy spolupráce s Jaroslavem Hutkou. Poznali se v roce 1966, později spolu asi rok vystupovali, pak už se jako dvojice na jevišti vlastně nikdy nesešli. Mnohokrát se pohádali, ale písničky spolu psát nepřestali. Hutka o tom do bookletu napsal: „Muzika nás pak vždycky dala dohromady. Bylo to také dáno tím, že já mám vždy přebytek textů a Vláďa vždy v sobě přebytek melodií. Postup je pořád stejný. Dám Vláďovi text, on k němu vymyslí muziku a nazpívá mi to na nějaký nosič. Noty ani jeden moc neumíme.“

Najdeme tu jednu skladbu z roku 2013, ty ostatní vznikly daleko dříve: titulní píseň, Přinuceni k návratu a Hliněný hrnek spolu napsali už v roce 1967. Většina se zrodila v sedmdesátých letech a rovnou se dohodli, že je Veit bude zpívat na svých koncertech. Veit taky napsal Hutkovi několik hitů jako Pravděpodobné vzdálenosti nebo Halelujá tramvaje, ty však na toto album zařazeny nebyly – jsou už s Hutkovým podáním neodmyslitelně spjaty. Možná je ale škoda, že víc prostoru nedostaly rané společné skladby z konce šedesátých let.

Kdo by si chtěl porovnat Veitovo podání s Hutkovým, může navštívit stránky www.hutka.cz a poslechnout si, jak autor textů nazpíval hned devět písní ze všech třinácti, které na albu jsou. Veitovo podání každopádně je dosti odlišné: jeho lyrický, pěkně zabarvený a přesvědčivý hlas písničkám dává introvertnější podobu. Jsou to skladby docela různorodé, málo známé, ale určitě povedené. Je dobře, že teď jsou připomenuty.

Přidat komentář