Vlastimil Marek 1981–1987

V letech 1977–1981 byl středobodem Markova hudebního snažení Amalgam – vlastně spíš značka než běžná hudební skupina. Marek byl jediným stálým členem souboru, každý koncert se lišil od předchozího, spoluhráče často měnil. Nebýt toho, že se Amalgam na podzim 1981 ocitnul na černé listině a jméno souboru se stalo zásadní komplikací pro pořádání jakýchkoli povolených koncertů, asi by pod ním ještě nějakou dobu hrál. Když však začal spolupracovat s Emilem Pospíšilem (v obsazení sitár – tabla), vlastně to do jisté míry bylo pokračování Amalgamu. V osmdesátých letech Vlastimil Marek pravidelně hrál také s Jakubem Nohou a MCH Bandem.
marekSe zpěvákem a kytaristou Jakubem Nohou a houslistou Jiřím Kohoutkem začal Marek vystupovat na jaře 1981. „S Vlastou jsem se poprvé víc viděl na jakémsi koncertu v olomouckém kině Jiskra,“ vzpomíná dnes Jakub na počátek spolupráce (lze upřesnit, že ten koncert v Olomouci se konal 27. února 1981). „Jestli si to dobře pamatuju, byla to taková alternativní akce, i když se tomu tenkrát, myslím, tak neříkalo. Hráli tam Pavel Richter, Vlasta Marek a Jiří Mazánek s jejich Amalgamem, ale taky Dáša Voňková a já. Po rozpadu kapely Pentagram, která byla spíš Oldřicha Janoty, já tam byl druhý, se mi rýsovala spolupráce s houslistou Jirkou Kohoutkem a pojal jsem myšlenku, že by to chtělo ještě perkuse nebo něco takového. Vlasta v Olomouci hrál na tabla, jejichž zvuk se mi líbil. Po návratu domů jsem Vlastu vyhledal. Živil se tehdy nočním hlídačstvím. Sešli jsme se v Národní galerii, kde hlídal, já mu něco zahrál a on se spoluprací souhlasil. Rozhodl se ale hrát na congo. Taky třeba do rytmu šmikal nůžkami, cinkal různými cingrlátky, dával písničkám i trošku zábavnější rozměr. Na zkouškách sršel nápady, byl ochoten ustoupit, když mi něco nevyhovovalo, já se taky korigoval podle jeho připomínek. Dodávalo mi to energii a inspiraci pro další písničky, to vše spojovaly housle Jirky Kohoutka. Byla to počátkem osmdesátých let, navzdory blbé společenské situaci, v jistém smyslu zlatá doba. Dali jsme si jméno NAPRAHU!“
Nikdy předtím Marek nekoncertoval tak často jako s Jakubem Nohou a Jiřím Kohoutkem, v lednu 1982 nahrávali v ostravském rozhlasu, ještě téhož roku jim Supraphon vydal na singlu dvě písničky. „Začali jsme s Jakubem jezdit po klubech a festivalech. Těch možností k hraní tehdy bylo docela dost. Já jsem už z dob Extempore a Elektrobusu znal hodně organizátorů, to jsem teď mohl využít, Noha a Kohoutek měli zas jiné kontakty. Ta doba byla plná tvořivosti – nejen hudební, ale i pořadatelské. Vystupovali jsme v klubech v Brně, Ostravě, Valašském Meziříčí a jinde. Také na Folkovém kolotoči v Porubě, to byl opravdu výborný festival, úspěšný pokus jedné ne-undergroundové části mladé populace, jak si najít a uchovat svou svobodu. Pro mě to byla příjemná etapa, Jakub mě na koncert přivezl, pak odvezl, nemusel jsem se o nic moc starat. Pro něho to bylo taky dobré – neodmlouval jsem, nepil, nekouřil, na cestách jsem ho vždycky celou dobu bavil, aby za volantem neusnul. Ale pak se ta naše spolupráce prostě vyčerpala. Jakub vlastně vždycky byl dost uzavřený. Já jsem doufal, že mu nabídnu další dimenzi tvůrčí potence, ale v tom jsem moc úspěšný nebyl. Dokázal jsem mu předávat něco v hudbě, ale už se mi to nepodařilo osobnostně. Po našem rozchodu jsem se s Jakubem na pódiu potkal jen jednou, v září 2000. Tehdy měl padesátiny a slavil je na Baráčnické rychtě.“
Marek s Nohou přestal vystupovat v roce 1983, dál ale jezdil s Emilem Pospíšilem, s nímž poprvé ve dvojici vystoupil 28. března 1981. „Emil doprovázel Petra Lutku na elektrickou kytaru, hrál i v kapele s Oldou Janotou, pak jsme začali hrát spolu. Neměli jsme repertoár na celý večer, a tak jsem pak v první půlce pouštěl nahrávky jazzové a rockové hudby, ve kterých byl sitár, a přednášel o indické hudbě. Ve druhé části jsme hráli své variace na indickou klasickou hudbu, dnes bychom řekli relaxační program. Jmenovalo se to celé Přežije sitár ro(c) k 2000? Vyprávěl jsem o indické hudbě, tím jsem zároveň lidi učil myslet, aby se nenechali zblbnout. Předával jsem poselství té samé podstaty, jako předtím byla moje motivace hrát v marek_2Extempore: že se v Čechách dá jednoduchým způsobem hrát hudba, která má v sobě něco, co nadchne a bude současné. Emil byl velmi příjemný, nekonfliktní společník, se kterým se dobře cestovalo, povídalo a hrálo. Zpočátku se trochu styděl na sitár hrát veřejně, a protože jsme tehdy vystupovali většinou pro různé cvičence jógy (v různých městech nebo na jejich letních soustředěních, a až pak v malých folkových klubech), ze srandy říkával: ,Zahrajme rychle, já ty lidi, co zobou zrní, nemusím…‘ Já na to nic neříkal, protože jsem věděl, že jakmile začne hrát, tak se do toho dostane. Zpomalí a koncert bude přesně tak dlouhý, jak to posluchači vydrží. Dodnes občas vyprávím příhodu, kterou ilustruji nebezpečí myšlenkového zkostnatění ve stáří – pokud člověk žije v ghettu, i myšlenkovém a zájmovém. Hráli jsme v divadle v Krnově, plno studentek z místních středních škol. Když Emil vyšel na jeviště, odnesl židli a prostřel si kobereček, mladé publikum zmlklo a pobaveně se uchichtávalo. Když pak vyndal sitár a sedl si do sitárového posezu se zkříženýma nohama, holky se začaly smát – ,Jé, on divně sedí! A co to je za nástroj?‘ A když pak na zkoušku zadrnkal, divadlo vypuklo ve šťastný svobodný smích a bylo slyšet výkřik: ,Jé, vypadá to jako kytara, ale zní to jako varhany!‘ Druhý den jsme hráli v domově důchodců v Jihlavě, zprostředkovala to nějaká agentura. Když Emil odnesl židli a sedl si na zem, důchodci začali brblat. Když zkřížil nohy a zadrnkal, zvedlo se několik stařečků a šli volat policii.“
Hraní s Emilem Pospíšilem trvalo do jara 1986, kdy dvojice přišla o povolení vystupovat. Už koncem roku 1984 ale Marek přijal další hudební angažmá, začal hrát v MCH Bandu. Mikoláš Chadima napsal v připravovaném druhém dílu svých pamětí Alternativa: „Když byly hotové smyčky, zbývalo konečně vyřešit post třetího stálého instrumentalisty. Rozhodnutí bylo snadné. Domluvil jsem se s Vlastou Markem. Křivdy let minulých už dávno přebolely a několik let jsem s ním čile komunikoval. Také jsem mu pustil nahrávku z Ostrova nad Ohří. Vlasta byl nadšen a – jak jinak – také přesvědčen, že došlo na jeho slova a já konečně pochopil, co se mně celá ta léta snažil nacpat do hlavy. Co mu tedy zbývalo jiného, než se k nám přidat? A bylo to ku prospěchu věci. Přinesl do kapely entuziasmus, kterého měl stále ještě dost, zkušenosti a rozsáhlou sbírku perkusí. K tamburínám na stojanu, které jsem zdědil po Křečanovi – zněly jako kotle – přidal virbl a měli jsme pro případ potřeby i náhradu za bicí soupravu. Na koncerty vozil diktafon, ze kterého pouštěl do mikrofonu další přednatočené zvuky a nebál se zahrát na to, co bylo právě po ruce. Zkrátka poučený hudebník s citem pro věc. Po dohodě s Emilem Pospíšilem, se kterým Vlasta zrovna hrál, nám dali k dispozici i své papíry. MCH Band na ně potom odehrál poměrně dost koncertů a někdy bylo duo Marek & Pospíšil inzerováno i na plakátech! To pak bylo pro publikum překvapení.“
O překvapení opravdu nouze nebývala, už první koncert s pořadem 198Four Well? v pražském Kulturním středisku Opatov (29. ledna 1985) byl zakonspirován opravdu důkladně. Chadima vzpomíná: „Premiéru nového programu jsme odehráli znovu pod názvem Alfred Startka na Jižním Městě. I když… K povolovačce byly přiloženy papíry dvojice Marek & Pospíšil, kapela byla uvedena jako jazzové kombo a na plakátech bylo Karel Štětka junior. Zkrátka zametání stop, ve kterém se po letech příliš nevyznají ani přímí účastníci.“
Marek hrál už několik let výhradně akusticky, k vystupování s rockovou kapelou se vrátil po dlouhé pauze. Bicí soupravu už dávno prodal. „V MCH Bandu jsem bubnoval na dvou velkých tamburínách na stojanu. K nim jsem si postavil virbl a na stoličce jsem měl řadu doma udělaných štěrchátek. S velkou radostí jsem se osvobodil od diktátu bicí soupravy. Už tehdy jsem se divil, že zatímco ostatní nástroje, zvláště syntezátory, se neustále vyvíjejí, bicí souprava ne. A hlavně styl bubeníků byl celá ta desetiletí zakonzervovaný. Užíval jsem si instrumentální svobodu, protože Mikoláš měl tehdy (zvláště v období Gorleben) vždy natočené smyčky (např. zpomalených zvuků vidličky ve strunách piana), a k tomu pak psal nějaké melodie a někdy hezky kostrbaté rytmy, ze kterých jsme vždy nacvičili úvod a závěr, a celé minuty jsme si jen tak improvizovaně hráli na pozadí pouštěných zvuků z kotoučového magnetofonu.“
marek_316. března 1985 hrál MCH Band v Hlubočkách, v závodní jídelně národního podniku Moravia. Marek o koncertu napsal ve svých samizdatových Markovinách: „Hráli jsme v první půlce a po nás hrál Vladimír Mišík s kapelou. Už vjezd do areálu závodu na výrobu tanků (který se tvářil jako výrobce sporáků) byl typický: otevřela se velká kovová vrata a do země zajel protitankový zátaras se spoustou bodel na hraně. V jídelně ROH se pak sešlo pár stovek fanoušků jak MCH Bandu, tak Mišíka. Pořadatelé asi prodali lístky odděleně, protože, jak se ukázalo v průběhu naší hry, půlka publika nadšeně provolávala slávu Chadimovi, druhá půlka po chvíli začala přes uličku uprostřed brblat: ,My chceme Mišíka!‘ To ale neunesli fandové Chadimy, začali na mišíkovce syčet a pak hrozit pěstma. My mezitím na docela malinkém pódijku hráli (v některých skladbách na záměrně půjčené nástroje, abychom tak skutečně improvizovali a nebyli obětí drezúry nácviku) o sto šest. Zatímco v publiku začaly vřít vášně, já si při pohledu na stále vzrušenější gesta a výkřiky z obou stran sálu vzpomněl na Ladovu ilustraci hospodské rvačky a už se docela těšil, jak se to tam dole popere. Vtom Mikoláš hbitě seskočil z pódia a ve mně hrklo: Konečně se dočkám nějaké té legendární rockerské rvačky a na tenhle koncert se pak bude roky vzpomínat! Jenže jak bylo málo místa, Mikoláš jen seskočil dolů, aby mohl sáhnout po kytaře a odložit saxofon…“
Svobodná hudba tehdy opravdu byla rizikovým hobby, i Marek se nakonec dostal za mříže. Nebylo to však pro hraní v rockové kapele, ale kvůli plánovanému gongovému vystoupení. Věznění hudebníka z oblasti new age za přípravu mírového koncertu je ostatně nejspíš ojedinělé i ve světovém měřítku. Chadima se ihned zapojil do kampaně na jeho obranu. „Ze všeho nejdřív bylo potřeba dát do kupy materiály o Vlastovi. Životopis, fotografie, zprávu o tom, čemu se v poslední době věnoval. Dalo to fušku. Málokdo počítal s tím, že ho zavřou. Pár dnů trvalo, než bylo všechno pohromadě a mohl jsem to zanést Petrovi Uhlovi, představiteli VONSu – Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Ten z dodaných informací udělal zprávu a informace o důvodu zadržení a zadrženém byly odeslány zahraničním médiím. I já jsem rozeslal dalších pár dopisů, abych o Markově zatčení informoval gongisty a jeho přátele zpoza opony.“
Ve Sdělení VONS č. 564 z 25. září 1986, nazvané Trestní stíhání Vlastimila Marka, pak stálo: „Jak již bylo několikrát oznámeno (viz rovněž naše sdělení č. 555 a 559), byl dne 5. 8. 1986 zadržen člen Jazzové sekce Vlastimil Marek. Byl obviněn z trestného činu poškozování zájmů republiky v cizině podle § 112 trestního zákona a prokurátor na něj uvalil vazbu. Dne 5. 8. byla v jeho bytě také provedena domovní prohlídka, kterou nařídil vyšetřovatel npor. dr. M. Kozák a k níž dala předchozí souhlas prokurátorka Městské prokuratury v Praze Fuchsová. Prohlídka trvala od devíti do jednadvaceti hodin, provádělo ji asi osm příslušníků SNB a bylo při ní zabaveno cca 250 položek, zejména písemnosti V. Marka, výstřižky z novin, korespondence, fotografie, kazety, magnetofon, psací stroj a syntetizér, který měl V. Marek vypůjčený. (…) Vlastním důvodem jeho zadržení právě 5. 8. 1986 však může být i to, že onoho dne měla probíhat a částečně i proběhla Markem připravovaná akce Gong pro mír. Chystaný masový gongový koncert v kulturním domě v Praze-Chodově Na Opatově zakázala Státní bezpečnost, konkrétně kpt. Beneš. Přesto se však údajně na mnoha místech v Československu i v zahraničí tato mírová akce konala. Nevlídná reakce mocenských orgánů není ničím novým, státní moc je alergická na všechny projevy spontánních a autentických mírových iniciativ, obzvláště tvrdě pak postihuje ty, kdož se snaží problémy míru spojit s uměním.“
Marek byl propuštěn 3. října 1986. V následujícím roce dostal nepodmíněný trest, který si už ale odseděl ve vazební věznici. „Podařilo se mi propašovat pod kabátem do soudní síně gong. Když jsem byl dotázán, jestli k rozsudku chci něco říct, vstal jsem, že bych tedy rád něco dodal: když už jsem strávil dva měsíce ve vazbě za to, že jsem v rámci nultého ročníku celosvětové akce Harmonic Convergence chtěl zahrát na Letné na gong, a byl za to také odsouzen, tak ctěnému soudu i přítomným ukážu, za co jsem byl potrestán. Rychle jsem vytáhl zpod lavice gong a žuch, mocně jsem do něj bouchl. Okamžitě přiskočili strážníci, ale já gong zase hned schoval do lavice, soudce na mne křičel, co si to dovoluju, já se jen culil a krčil rameny… Když jsme se rozcházeli, nechal jsem gong v té lavici, aby mi ho nezabavili. Asi za dvacet minut jsem se pro něj vrátil. Když jsem vešel, viděl jsem tam svého právníka (který se celou dobu vazby tvářil velmi statečně), jak se objímá a popíjí s prokurátorem, který mne chtěl zavřít na tři roky. Já toho advokáta bral jako statečného člověka, občas mi na výslechy přinesl třeba dva rohlíky s pribináčkem. Jenže pak mi doma žena prozradila, že mi po něm posílala řízky…“
Ještě v létě 1986 měl Marek jako tablista začít zkoušet s Martinem Kratochvílem a Tonym Ackermanem. Uvěznění jeho další hudební plány zásadně změnilo. „Já si ve vazbě přísahal, že v Československu budu hrát teprve tehdy, až to bude svobodná země. Ve vězeňské cele jsem nemohl cvičit jógu – vždycky, když jsem zkřížil nohy, dovnitř vběhl bachař s obuškem, protože si myslel, že si chci ublížit. Nemohl jsem ani zpívat, tak jsem si jen velmi tiše tibetsky mručel a v duchu si pobrukoval třeba The Sounds Of Silence od Simona a Garfunkela. Když mě pustili, doma jsem si tu písničku poslechl. Okamžitě jsem vyletěl do stratosféry vnímání: úžasné.“
Marek se pak věnoval výhradně hudbě new age, svůj poslední rockový koncert odehrál s MCH Bandem 20. června 1987 ve Chvaleticích. Sám na to dodnes vzpomíná jako na jeden z nejlepších hudebních zážitků: „Letní amfiteátr, spousta vlasatých i obyčejných mladých lidí, my jako hvězdy, a protože jsem s sebou měl tehdy právě Japoncem přivezený fotoaparát se zoomem, chodil jsem mezi lidmi a fotil si detaily. Koncert jsme odehráli na vlně improvizační svobody, přednatočené zvuky i naše improvizace, která zněla naprosto profesionálně, vůbec ne jako od amatérů, publikum uchvátily: publikum i my jsme věděli, že přestože hrajeme ve Chvaleticích, hrajeme a zníme unikátně neopakovatelně, světově… že to tedy jde, hrát svobodně, ale zároveň profesionálně dokonale. Splnil se mi dávný amatérský sen: že hudbu, skutečnou, inspirující, povznášející, lze hrát i jako amatér.“

Diskografie:
Jakub Noha: Připomínáš déšť / Už musím jít (SP, Supraphon, 1982)
MCH Band: 198Four Well? (Black Point Music, 2007)
MCH Band: Gorleben (Black Point Music, 2007)

Přidat komentář