Vlastislav Matoušek ad.: Máj ve stínu stroje

MATOUŠEK littleBěhem inspirovaného hraní, jak označuje jeho iniciátor Pavel Straka nepřipravenou improvizaci k filmu, vznikly v dnes už zaniklém klubu Rybanaruby desítky hodin hudby. Tři loňské koncerty přináší kompilace Máj ve stínu stroje. Na všech se podílel saxofonista Jan Grunt, ve dvou hrál saxofonista Mikoláš Chadima, multiinstrumentalista Vlastislav Matoušek, který je jedním z hlavních protagonistů těchto akcí, niněristka Kateřina Vožická či Jan Faix a Jan Polanský, kteří měli na starost elektroniku.
CD přirozeně nemůže zprostředkovat plný zážitek z koncertu, protože chybí obrazová složka, to však vzhledem ke konceptu není vždy až takový problém. Part není předem připravený, k filmu se improvizuje, takže hudba ne vždy zcela souzní s obrazem. Samotné nahrávky však stojí za pozornost a naznačují sílu kolektivní improvizace, byť se občas ukazuje, že by nůžky neškodily a trochu editace by výsledku rozhodně pomohlo, což platí u skoro každé totální improvizace.
Zřejmé je to zejména u čtyřicetiminutového Pařížského ševce režiséra Fridricha Ermlera (Parižskij sapožnik, SSSR, 1927). Nabízí hudebně velmi silné momenty, osobité ladění a stupnice, zajímavé barevné kombinace, zejména spojení houslí, niněry a saxofonu – to vše dává hudbě až arabský nádech s působivými kontrasty disonantních pasáží a prostých melodií, občas je však aylerovské kakofonie a disonance až moc a vzhledem k délce kompozice by prospělo menší zklidnění, chvíle ticha, nebo uměřená zvukomalebná pasáž jako v úvodu, aby lépe vynikly expresivní polohy a to, jak si hráči odpovídají. Především ale vadí jistá fragmentárnost a mozaikovitost, kdy se motiv opustí dříve, než se rozvine, téma střídá téma, skladbě chybí jasnější osa, což je dáno rytmem střihu. U Pařížského ševce nejvíce vadí absence obrazu, bez kterého není jasné, proč se motivy tak rychle střídají. Nejpůsobivějších je posledních šest minut s mohutnou gradací a následným zklidněním s vybrnkáváním podmalovaným trochou houslí.
Druhá inspirovaná improvizace sice nenabízí tolik osobitosti, Matoušek v ní nemohl uplatnit svou zálibu v lidové hudbě, ale je nejpovedenější. Ve stínu stroje (In Schatten der Maschine, Německo, 1928) oplývá expresivitou i dramatičností, Chadimův a Gruntův saxofon se doplňují a působivost jejich linek umocňují efekty i Faixova elektronika. Z úvodního nervního poklepávání, zkreslených hlasů a ruchů, industriálních hluků a různých skluzů po strunách znějících jako rachoty z dílny, se postupně vylíhne silný rozvíjející se a měnící se motiv saxofonů, jaký by byl ozdobou jakékoli alternativní kapely – MCH Band by se za něj rozhodně nemusel stydět. Při poslechu skladby, které dodávají drive obě basy, nikoho ani nenapadne, že vznikala na obraz, bez problémů obstojí sama. Nepostrádá dynamiku a naléhavost, ale před koncem linky dechů nad ostrou basou řídnou, zaplouvají do elektroniky, než přijde poslední vzedmutí a definitivní uklidnění.
Hudba k devítiminutovému Máji na motivy filmu E. F. Buriana a Čeňka Zahradníčka album uzavírá. I když v hlavní roli jsou tři saxofony, k Chadimovu a Gruntovu se přidal ještě Hrubého, pojetí se hodně liší od nahrávek Tří tenorů z alba grafických partitur Jana Steklíka. Zvuk je mnohem plnější, k čemuž přispívá Vožické niněra i elektronika Jana Polanského, jehož zvuky kláves však občas působí rušivě. Silný je úvod s nervním motivem kytary Antipa Sokolského doplněné samply, okolo kterého se proplétají všechny tři saxofony, až přijde gradace přecházející v chaos, kdy se pod motivem saxofonu objeví psychedelické klávesy a niněra a jeden hraje přes druhého. Tady by však o malinko méně bylo přece jen více.
Needitovaná improvizace mívá vždy nějaká slabší místa, což jasně ukázaly nahrávky i takových velikánů, jako byl Sun Ra. Máj ve stínu stroje je přesto silná deska. Každá ze tří skladeb přináší odlišný zvuk a pojetí; neomílá se jediné schéma, i když některé prvky jsou stejné.
Především však album opět upozornilo na opomíjený fakt, že v ČR existuje silný, byť často přehlížený proud improvizované hudby, přestože free jazz v tuzemském prostřední nikdy nenašel takovou živou půdu, jako na sever od nás v Polsku a bývalé NDR. Skupina věnující se inspirovanému hraní není osamocená, jsou tu další okolo IQ+1, Petra Vrby a Prague Improvising Orchestra, Kořána i pohrobků industriálních Napalmed a S/M či Zadloudil(a). Její mapování je třeba pochválit zejména u Guerilly, která často dává před teď a tady přednost archivům.

Guerilla, 2016, 71:38

Přidat komentář