Vltava: Čaroděj

vltavaPřed pěti lety se komedianti z Vltavy vrátili domů a nyní si už pouze upevňují znovunalezenou pozici. Tak bychom mohli v kostce shrnout současnou situaci jedné z nejoriginálnějších a nejoblíbenějších českých skupin 90. let. Dnes je situace na hudebním trhu jiná než v době, kdy televizní obrazovky téměř denně oblažovalo prasátko, které nemělo hlad, což je pochopitelně škoda. Jistý ústup z výsluní (ano, „sluníčko neuvidíme…“), částečně způsobený i dlouhou pauzou, však Robertu Nebřenskému a jeho kapele nesebral ani špetku půvabu. Vltava zůstává výjimečným příkladem kapely, která pop – pro někoho téměř sprosté slovo – povyšuje na umění a inteligentní zábavu současně. Díky stále skvěle artikulujícímu Nebřenskému a veselé, optimistické hudbě zůstává Vltava sama sebou. Přesto se však od minulé desky posunula. S odchodem Petera Bindera ustoupily do pozadí kytarové party a naopak posílila role kláves (František Svačina) a dechových nástrojů (Ondřej Klímek). Výsledkem je opravdu skvostný pop sympatického retro střihu, který pouze v jednotlivých momentech zavoní starým bigbítem (Osamělý jezdec – včetně zvolání „ou jééé“) či přímo pelem Beatles (Čaroděj). Ani ostatní písně však netvoří jednolitou směs. Viz například retro Amore s jazzovými vyhrávkami nebo reggae Ptáček a Popelka.
Vltava by však nebyla Vltavou bez originálních Nebřenského textů. Albem nás provází čaroděj, který nemá žádnou práci vážnou, a tak – protože chtěl k modré nahoru blíže – olízal nebe. V závěru umírá s mírným úsměvem a na náhrobku má fotku a bílé andělíčky. Ano, stačí se jen trochu snažit, a z veršů z jednotlivých písní poskládáme víceméně souvislý příběh. Ale ještě silnější než nějaká červená nit táhnoucí se napříč albem jsou u Vltavy jednotlivé skladby a jednotlivé nápady. Tak třeba Pán vzadu jeden, optimistická píseň o umírání, soutěží o titul největšího hitu alba s Modrookým pánem, jakousi moderní variantou tajemného Pana Tau („Koho vidí z nás / tomu nedá čas / tomu zamává“). I když v sobě písně Vltavy vždy měly kapku dadaismu, prosvítají slokami moudra, která by se dala tesat nejen na náhrobky s andělíčky. Co na tom, že nás občas překvapí zvláštní syntaxí: „Každý má kus v sobě malé nebe.“
Vltava je vlastně jedna z mála českých kapel, ne-li jediná, u které člověk obdivuje používání klišé („Na malým mráčku se [v nebi] uvelebím“) a rozplyne se na rýmem-nerýmem „úspěch/úsměv“. A když Robert Nebřenský zapěje: „Miláčku, nejsi na světě sám / já tě moc miluju a všechno co chceš ti dám!“, zní to skvěle. Částečně je to tím, že zmíněná klišé vyvažuje originálními nápady („To vám nikdo nenapsal že se v nebi nekouří?“). Hlavní důvod je však v tom, že Vltava i v roce 2016 zní lehce, přirozeně, důvěryhodně. Ta lehkost, s jakou se zde zpívá „Tisíc let už mám tě rád / a jen čekám až tvé řasy mávnou / jedenkrát“ je půvabná. Čaroděj je krásné album o tak obyčejných věcech, jako je láska, smrt a nebe.

100PROmotion, 2016, 48:30

Přidat komentář