VLTAVA: Spass muss immer sein

100PROmotion, 2022, 55:49

Název alba vážně velmi přesně vystihuje náladu Nebřenského písní. Jejich témata totiž tentokrát vycházejí mimořádně často ze situací …i kdyby na chleba nebylo, respektive …i kdyby tátu věšeli, jak zní obvyklý dovětek lidového moudra. Přitom ony neveselé asociace písničky natolik odlehčí, zabsurdní, obrátí na hlavu a prodchnou nekýčovitým optimismem, že bolí míň. Textový „telefonát“ otci do záhrobí na půdorysu legračního rock’n’rollku Tati, haló! budiž dokonalým příkladem.

Abychom parafrázovali jiný titul, album je také celým Nákladem nostalgie. Dvojsmyslně humorné nostalgie, jak má Vltava ve zvyku. Slyš momentku, idealizovanou představu, vzpomínku na dětství Vítr. Nebo textovou (ne)parodii na trampskou romantiku Slunce starej náčelník, který „kouří smutnej při západu / marně hodně dýmek za mír… a tak naposledy Rikatádo naposledy Řeka hučí / Ascalonu ani Niagaru nikdo už tě nenaučí“. To vše dozdobeno a ozvláštněno nápaditými slovními hříčkami, například v reggae Splnící pero či „jemně hardrockovém“ songu Veršuje ležel, veršuje želel.

Hravost pokračuje i v hudební rovině, v žonglování s různými žánry od cirkusu po latinu. Což pro Vltavu platilo vždy a naštěstí se v tomto ohledu nic nezměnilo. Spolu se smyslem pro chytlavé melodie, bez ostychu (proč taky) špikované mezi komplikovanější, neprvoplánově proaranžované pasáže. Vyvážený prostor mají invenční sóla a vyhrávky. Saxofon a flétna Ondřeje Klímka nebo kytara hostujícího Lukáše Martinka, který se postaral také o čitelný zvuk alba.

Hned první verše první písně alba Smutnej pták nad krajem bez moralizování shrnují jednoduchou a fungující filozofii, jak se vypořádat se všeobecným špačkováním a blbou náladou: „Mě už to tady nebaví / v mrmlavým údolí / svět jak malý podnájem / díky moc mám nezájem.“ Frnk… S Vltavou se nadhled získává hezky. A Nebřenského poetika nezevšedněla ani po těch více než třech dekádách existence kapely.

 

Přidat komentář