Všechno, co potřebuješ, není jenom láska

Sanfranciské Léto lásky po padesáti letech.
Téměř rok se v Americe oznamovaly přípravy na právě probíhající oslavy padesátého výročí hippieského Léta lásky, jež propuklo v San Francisku v pozdním jaře roku 1967. Přiznám se, že i mne, zvídavého chlapíka tehdy těsně před maturitou, žijícího v příšerném kulturně-politickém prostředí komunistického Redlandu, přezdívaného Biafrou ducha, ty neskutečně znějící písně, utopické zvěsti a zkazky rovněž dostaly.
Jen díky mírnému lokálnímu politickému uvolnění, jež stejně nemělo mít dlouhého trvání, a rovněž díky informacím z kulturního střediska americké ambasády a odpoledním třem hodinám hudebního vysílání Ľuda Dvorského z mnichovského rádia Svobodná Evropa, jakož i zdejšímu časopisu Pop Music Expres a osvětě dr. Lubomíra Dorůžky v jeho pondělních podvečerních hudebních čtvrthodinkách na rádiu VKV, se tehdy i zde daly získat útržkovité informace nebo dokonce nahrávky, jež našinci zněly jako ona příslovečná hudba z Marsu.

Zappův šleh
Jedním z nejpozoruhodnějších aspektů Léta lásky, pozorovaných z dnešního kritického odstupu, je to, jak rychle zkysla jeho bájeslovná reputace a jak rychle změnili svůj názor na něj mnozí přední socio-kulturní kritici a komentátoři, kteří původně k tomuto tématu přistupovali přece jenom s jistým respektem.
Byli mezi nimi mnozí echtovní a nenapravitelně utopističtí hippies, kteří však postupně nabyli přesvědčení, že v momentě, kdy se flower power hnutí dostalo do středněproudých médií, došlo k jeho bohapusté komercionalizaci. Proto se raději sami odstěhovali z Ameriky do různých dodnes přežívajících komun na Krétě a jinde. Na kritiky tohoto fenoménu se však už velmi brzo pasovali i někteří tehdejší bystří pozorovatelé z hudební branže, kteří záhy poznali, že svět „věčného ráje nekonečných koncertů pod širým nebem, naivní ideologie květinové moci a psychedelického feťáctví“ je přesně ta parketa, na kterou mohou svojí satirou a brutální jízlivostí zaútočit.
Jedním z prvních těchto „humorně-ideologických diverzantů“ byl Frank Zappa. Sám často popisoval doslova „třídní nenávist“ panující mezi samozvanou a rigidní hudebně-ideologickou klakou vůdců flower power z Haight-Ashbury v San Francisku a neméně proslulými, ale uvažováním pragmatickými kapelami z Los Angeles. Odtud pocházeli jeho Mothers nebo The Doors Jima Morrisona, kteří nikdy nepropadli humbuku květinových dětí z Friska. Zappa, Morrison nebo třeba newyorský Lou Reed prostě dostali v San Francisku statut „persona non grata“, nežádoucí osoba.
Na Zappově albu We’re Only in It for the Money z roku 1967 (kouzelná je už samotná ironie názvu desky!) najdeme asi nejranější a nejsžíravější šleh do falešnosti a nereálné utopie flower power ve skladbě Flower Punk („…Hej, zmrde, kam kráčíš s tou kytkou v ruce?/ No, jedu do Friska a dám se tam k ňáký psychedelický kapele/ Hej, zmrde, kam kráčíš s tou plackou na košili?/Jedu na love-in, kde si sednu a budu hrát na bonga v prachu na zemi/ Hej, zmrde, kam kráčíš s tím hárem na palici?/Jdu tancovat a zažít ňákou echt akci a pak zpátky domů, kde skončím v posteli/Hej, zmrde, kam kráčíš s těma korálkama na hrudi?/Jdu ke cvokaři, aby mi pomoh’ s nervovým zhroucením …“). Skladba končí monologem, v němž protagonista už v tu chvíli uvažuje, co že si koupí za ony skvělé tantiémy, které mu jeho deska přece nepochybně vydělá, jakmile se dostane do hitparády („… ale, né, koupím si raději Harley Davidsona…“).
Léto lásky 1967 bylo možná původně skutečně inspirováno ryzím, byť zcela utopistickým nadšením několika snílků, jako byli Allen Ginsberg nebo Timothy Leary, plus rostoucím odporem americké nejenom studentské veřejnosti proti válce ve Vietnamu. Postupně však na sebe nabalilo obrovské množství všelijakých příživníků, konjunkturalistů a phoney plastic people (v Čechách možná tehdy nepřesně pochopený Zappův termín pro falešné, povrchní či hloupé napodobovače nebo vyčůrané oportunisty), kteří se nakonec svým uvažováním a konzumerismem vůbec nelišili od většinové společnosti, již se předtím naoko jali pro totéž odsuzovat.

Ideologičtí vůdcové
Ale pochybovat lze i o názorové ryzosti a „ideové“ čistotě některých čelných hudebních protagonistů samotné této kontrakulturní rebelie, ať již tehdy nebo později v jejich kariéře. Třeba taková kapela Jefferson Airplane, vlajková loď sanfranciské psychedelické hudební scény, jejíž nejslavnější zpěvačkou byla svým jedovatě mrazivým projevem a hlasovou šarží naprosto podmanivá Grace Slick. Že byla dcerou jednoho z tehdejších nejvyšších ředitelů banky Citicorp jí nijak nevyčítám, ostatně otec Jima Morrisona byl zase admirálem v U.S. Navy.
Jde mi o něco jiného. Jefferson Airplane nahráli spoustu songů z pera Paula Kantnera a Martyho Balina, které srší protikonzumerským sentimentem a touhou měnit světové pořádky. Píseň We Can Be Together obsahuje třeba následující řádku textu: „Všechen tvůj osobní majetek je / Terčem pro tvého nepřítele / A tím nepřítelem jsme my“. V jiném jejich ikonickém revolucionářském apelu s názvem Volunteers of America se zase zpívá: „Jen se podívejte, co se děje v ulicích / Máme tu revoluci, proto dělejme revoluci“.
Když se někdy po roce 2000, jiní dva členové kapely v jednom interview zadívali zpět do oněch turbulentních 60. let, byli již světonázorově skeptičtější.
Nemyslím si, že bychom tehdy nějak zuřivě a hlubokomyslně přemýšleli o politické situaci,“ vzpomínal baskytarista Jack Casady, zatímco kytarista Jorma Kaukonen označil svého spoluhráče a textaře Kantnera za „politicky velmi naivního“ a dodal: „Mám za to, že nikdo v kapele pořádně nevěděl, co se tehdy kolem nás dělo.
Jiné rockové ikony tehdejší bouřlivé éry často burcovaly svými revolučními „apely“, ale pouze v textech svých písní. Za to byli svým radikálním mladým publikem mylně a zcela nepatřičně vzýváni coby ideologičtí vůdcové generačního vzdoru. Typickým příkladem je „chameleon“ Mick Jagger. Je a vždy byl plně se kontrolujícím komerčním profíkem (klidně ho v tomto smyslu srovnám s Karlem Gottem) a nikdy, opakuji, nikdy nebyl ideovým mluvčím svého často radikálně uvažujícího a jej samotného přitom ikonizujícího publika. Všimněte si. Na deskách zpívá jako poslední černoch z Chicaga a přitom na tiskovkách nebo při interview v Británii mluví s oním arogantním upper lip přízvukem očekávaným od příslušníků šlechty. Jagger nikdy neřekl nic názorově protikladného či disidentského, pokud se jej někdo zeptal například na politiku. Naposledy jsem viděl jeho interview spolu s Richardsem pro BBC TV poté, co Donald Trump vyhrál loni v listopadu volby. V momentě, kdy Madonna a jí podobní (bohužel i Meryl Streep) křičeli v Americe na kameru fuck you, v Londýně se Sir Mick Jagger pousmál a lakonicky dodal: „Však uvidíme, jaké to nakonec bude.

Co zbylo z Léta lásky?
Jaké je tedy skutečné a pro budoucnost nějak přínosné poselství sanfranciského Léta lásky 1967 a potažmo festivalu ve Woodstocku v roce 1969, jehož dost rozpačitým vyzněním a nechutnými tahanicemi o peníze provázenými oslavami 30. výročí jsme byli svědky v roce 1999?
Hnutí flower power navrhovalo nenásilná řešení vysněných společenských změn, jež už tehdy řada lidí považovala za bláhově utopistická. Tím, že budete sedět mezi sebou nebo milovat se na trávě, poslouchat hudbu, budete se snažit mít ušlechtilé myšlenky a květiny ve vlasech, myslíte si, že tak nějak samo o sobě dojde k tomu, že se svět stane mnohem krásnějším?
Princip ideologie květinových dětí možná vznikl kombinací rozkvětu mládežnické popkultury 60. let a odkazu (velmi sebedisciplinovaných) Gándhího nenásilných protestů kdysi v koloniální Indii. Gándhího uvažování poté převzal Rev. Martin Luther King v Americe 50. a 60. let pro svůj boj za emancipaci černochů. Britský autor Peter Koenig soudí, že v momentě, kdy se na samém konci 60. let flower power postavilo na vlastní nohy, šlo již o značně naředěnou a mizivou sebekontrolou provázenou politickou sílu, namixovanou jednak ze zcela přízemní touhy po rozkoši a jednak ze slepé víry, že všechno přece musí být cool (neboli groovy, jak se tehdy říkalo), ať se děje co se děje.
Již pouhé dva či tři roky po Létu lásky 1967 se někteří jeho čelní věrozvěsti upili nebo ufetovali k smrti. Dle některých autorů se pokračující úpadek dříve proklamovaných ideálů projevil v rapidně klesající kvalitě, obsahu a výbojích popové a rockové hudby počínaje začátkem 70. let a její pokračující a žalostné komercionalizaci. Vzpomeňme též na tragicky vyústivší koncert Rolling Stones v Altamontu, asi poslední hřebíček do rakve onomu Létu lásky.
Politická a umělecká kreativita vyprchala, zbyla z ní pouze subkultura drog, a to těch extra tvrdých. Psychedelické, mysl rozpínající stimulanty jako LSD, houbičkový psilocybin či kaktusový meskalin, ustoupily zabijáckému heroinu. Nezapomeňme. Janis Joplin přece nezemřela po požití diethylamidu kyseliny lysergové, ale předávkováním chinese white!

 

Přidat komentář