Vyjakomy: Oni

vyjakomiPo třech letech nenápadná českolipsko-děčínská skupina navazuje na svůj debut pozoruhodným formátem: koncepčně pojatou kombinací knihy a digitálně vydané nahrávky, kde se každá skladba vztahuje k sérii několika minipovídek. Podobně jako na první desce se do melancholického zvuku otiskla spolupráce s Tomášem Neuwerthem, která ještě zdůraznila myšlenkovou i hudební příbuznost jak s kapelou Umakart, tak i s na stejné značce vydávajícím Kittchenem, který také na albu hostuje. Aranžérsky vyladěné písničky se nederou o pozornost, plynou přirozeně a svou neagresivitou a důrazem na pocity leckde připomenou klidnější polohy Tata Bojs. Fungují docela dobře i jako náladový soundtrack. Ale právě jejich písničkový základ, kdy by se každá z devíti skladeb dala snadno zahrát i zcela akusticky, jen s kytarou, je tím důležitým. Protože nadčasovým. Nicméně síla téhle desky se skrývá trochu někde jinde. A zároveň se tím potvrzuje, že i mimo obvyklá centra dění se u nás objevují pozoruhodné projekty. Jen je třeba dát jim šanci a nečekat, že se budou vnucovat samy. Tvrzení, že jejich nahrávka je koncepční, můžeme slýchat od mnoha hudebníků. Problém je, že často podstatu onoho konceptu chápou jen oni sami a bez složitých vysvětlení se to neobejde. V případě druhého alba kvarteta Vyjakomy ovšem stačí začíst se do knížečky, která tu není jen doplňkem, ale podstatou. A vše do sebe začne postupně zapadat jako střípky příběhu z Tarantinova filmu Pulp Fiction. Jen to tentokrát není tak veselé. Možná i pro to, jak surovou realitu tohle zrcadlo odráží. Prostředí Sudet je v tom tentokrát nevinně. „Oni“ z názvu totiž můžeme být i my.

Červený kůň, 2015, 32:46

Přidat komentář