Klávesista, zpěvák, skladatel, producent a vydavatel Hoppy Kamiyama se narodil v roce 1960 v Saitamě. Jeho skutečné první jméno je Akeo a dostal ho podle slavného japonského dirigenta Akea Watanabeho. Příjmení znamená v češtině Boží hora, a tak není divu, že svůj vlastní label, který založil v roce 1993, nazval God Mountain. Jeho tvorba je v pozitivním smyslu eklektická a posluchače vždy dokáže překvapit něčím novým. Hoppyho první vystoupení v Čechách se odehrálo 26. listopadu 2005 v rámci festivalu Alternativa, kde představil svůj nový,nástroj‘ ,perverse sister‘ a na svých mašinkách ovládal zvukové efekty a zároveň jimi generoval velkoplošnou projekci. Většina publika ho ocenila nadšenými ovacemi, ale bylo možné slyšet hlasy obviňující Kamiyamu z pozérství a nabubřelosti. To je ovšem zcela mylný dojem, protože Hoppy je ve skutečnosti velice skromný člověk, který žije svou hudbou a neustále vstřebává nové podněty a přetavuje je dle své bujné fantazie. Jistá dávka pompéznosti nebo zdání nadměrné efektnosti je tak zcela přirozenou stránkou věci a navíc mu rozhodně nechybí smysl pro humor.
Jaké bylo tvé první setkání s hudbou?
Můj otec byl a stále ještě je velkým fanouškem klasické hudby. Poprvé mě vzal na koncert vážné hudby, když mi byly tři roky. Byl to velký orchestr a vystoupení trvalo dvě hodiny. Děti v tomhle věku taková hudba obyčejně nudí, ale já jsem to upřeně sledoval a lidé okolo byli překvapení, že poslouchám a nepovykuji. Otec mi hrál klasickou hudbu téměř každý den. Vracel se domů z práce v šest, v sedm jsme večeřeli a pak mi vždycky pouštěl desky. Byl zaměstnancem velké tiskové společnosti v divizi pro zahraniční styky, a tak docházel i na východoevropskou ambasádu v Tokiu, kde získával informace a také hudební nahrávky. Občas mi přinášel opravdu dobré desky – československé, maďarské, rumunské a bulharské, takže mě učil o dobré východoevropské hudbě. Bylo to skvělé vzdělání. Od té doby mám rád Bélu Bartóka, Zoltána Kodálye a taky Leoše Janáčka – to je skutečně úžasný skladatel, hudební revolucionář. Tihle skladatelé sbírali lidovou hudbu ze střední Evropy a předávali ji ve svých dílech posluchačům v jiných zemích. Bylo to pro mne velice překvapující. Jejich hudební postoje mě opravdu ovlivnily.
A kdy ses dostal k rockové hudbě?
Když mi bylo sedm, tak jsem občas poslouchal na rádiu americkou Top 40. Všechny děti a mladí lidé to tehdy poslouchali: Beatles, Rolling Stones, The Supremes, Stevie Wonder… prostě typický poprock. A když mi bylo dvanáct – to bylo na začátku sedmdesátých let – tak jsem začal poslouchat progrock. Třeba Tubullar Bells Mika Oldfielda. Tehdy to byl velký světový hit i díky tomu, že část tohoto alba byla použita ve filmu The Exorcist. Viděl jsem také Oldfielda v televizi v nějakém pořadu, kde hrál s Fredem Frithem, což na mě udělalo silný dojem. Jinak mezi má oblíbená alba patřily třeba Physical Graffiti od Led Zeppelin nebo Dark Side Of The Moon od Pink Floyd. Jsem přesvědčen, že progrock ze sedmdesátých let je skutečně na výši. Pořád to poslouchám, má to skvělý zvuk, skvělou atmosféru, postoj a silnou energii. Oni byli tehdy opravdu průkopníky nového hudebního stylu. Pak jsem začal poslouchat jazz a komplikovanější věci jako například Henry Cow – to byli opravdoví inovátoři. Velmi jsem oceňoval, že Chris Cutler a Fred Frith tehdy vytvořili novou síť skrz Recommended Records a propojili muzikanty z různých částí Evropy i Japonska. Mám spoustu kamarádů z téhle oblasti – třeba muzikanty z kapel Gong, Soft Machine, Magma a řadu dalších. Asi před šesti lety jsme dali dohromady kapelu s Hughem Hopperem, Chrisem Cutlerem a Daevidem Allenem. Pojmenovali jsme to Canterbury Family a hráli jsme staré věci od Gong a Soft Machine. Byla to úžasná zkušenost. Daevid je skvělý hipík, který se uchytí všude na světě. Už je mu snad sedmdesát nebo kolik, ale je pořád ohromně zábavný a má úžasný talent.
Ty jsi údajně poprvé vystupoval, když ti bylo čtrnáct…
To byla amatérská školní kapela, která neměla ani jméno. Hráli jsme písničky od Beatles a podobné poprockové věci. Pak jsem hrál na střední škole s kapelou Hard Maple, což byl takový hardprogrock, mix Deep Purple, Yes a King Crimson. Typická kapela sedmdesátých let. Ale měli jsme už i vlastní skladby. Když mi bylo osmnáct, tak mě oslovila slavná skupina Hero, kde hráli samí legendární japonští rockoví velikáni. Byl jsem hrozně překvapen, protože to byly opravdu velké hvězdy. Tak jsem ačal svoji profesionální kariéru. Nastoupil jsem k nim v roce 1979, když je opustil původní klávesista. Záhy ale začali být ostatní členové zaneprázdnění dalšími aktivitami a v roce 1981 se kapela rozpadla. O dva roky později jsem postavil definitivní verzi své první kapely Pink, která slavila v osmdesátých letech velké úspěchy.
Kromě poslechu desek nemáš žádné hudební vzdělání?
Když jsem byl opravdu malý, tak jsem krátce chodil na lekce klasického klavíru. Chtěl jsem původně jít na hudební univerzitu, ale japonské hudební univerzity jsou velice konzervativní. Nakonec jsem usoudil, že by mi to nic nepřineslo a že konzervativní vzdělání nepotřebuji. Navíc to stálo spoustu peněz a moje rodina na to neměla. Vlastně jsem docela chtěl studovat klasickou hudbu, ale nakonec jsem to vzdal, musel jsem to vzdát. Bylo mi líto, že nemám dostatečné vzdělání, ale vynahrazoval jsem si to poslechem. Poslouchal jsem úplně všechno – rock, jazz, folk, klasiku. Moje motto je: Stejně jako nepotřebujeme hranice mezi státy, tak nepotřebujeme ani hranice v hudbě. V budoucnosti musíme vytvořit mnohem flexibilnější hudbu bez hranic.
Ty jsi byl ovlivněn také kreslenými filmy a hudbou z nich…
V dětství jsem se každý den díval v televizi na kreslené filmy – jako každé dítě. Fascinovaly mě hlavně filmy s tematikou science-fiction jako Godzilla, Ultraman a Astro Boy. Jedním z největších géniů kresleného filmu je Osamu Tezuka a jeho díla, vytvořená v šedesátých letech, jsou opravdové skvosty. Filmy Astro Boy, Firebird nebo Kimba the White Lion později okopírovalo Disneyho studio – třeba Lion King, to je přesně Tezukův styl: postavy, příběh, je to téměř totožné. Ale japonské společnosti se nemohly bránit, prostě je Američani paralyzovali, a to se děje dodnes. Je to ostuda. Spousta lidí je ovlivněna staromódními kreslenými a science-fiction filmy ze šedesátých let. Akira Ifukube, který od padesátých let skládal hudbu k filmům o Godzille, je mým nejoblíbenějším japonským skladatelem. Zkomponoval hudbu zhruba ke stovce snímků. Osobně doporučuji soundtracky k titulům Shaka a Nihon-Tanjyo. V roce 2004 byl v Tokiu uspořádán koncert k jeho devadesátým narozeninám. Šel jsem tam a bylo to něco neuvěřitelného. Pan Akira byl osobně účasten asledoval ho z hlediště z kolečkového křesla. V jeho hudbě je spousta orientální mystiky a my jsme na něj hrdí. Velice nás rozesmutnilo, když letos 8. února zemřel.
A jak vznikalo tvoje nové DVD A Meaningful Meaningnessless, kde je hodně animovaných sekvencí?
Animaci dělal americký umělec, který si říká E-Rock, který v minulosti pracoval například pro Becka. Oslovil jsem ho a on souhlasil, ale mou hudbu předtím neslyšel. Pracovali jsme vlastně paralelně. On vytvářel animace a já jsem nahrával hudbu, tudíž jsme neovlivňovali jeden druhého. To bylo v lednu 2005. V únoru mi poslal počítačová data a celý březen jsme to stříhali s mým přítelem Mad Kingem na hudbu. Byla to docela tvrdá práce.
Hudební stránka tohoto CD a DVD hodně připomíná styl Franka Zappy…
Já vlastně Zappu miluji úplně stejně jako Bélu Bartóka nebo Leoše Janáčka. Když jsem viděl na střední škole jeho video v televizi, tak mě to šokovalo. Později jsem začal oceňovat jeho hudební postupy, důvtip a různorodost jeho aktivit.
Můžeš nějak popsat svůj pracovní režim?
Mám svoji firmu God Mountain, tak se musím starat o organizační věci a o umělce, kteří u mě vydávají. Nejsem ani schopen spočítat, kolik jich je. Vydal jsem za těch patnáct let asi pětačtyřicet titulů včetně tří kompilací. Takže se musím starat o distribuci, obchodní záležitosti, zahraniční novináře a rozhlasové stanice. Vyřizuji tak kolem dvaceti mailů denně, posílám zásilky do médií. Je to prostě moje zaměstnání, moje životní břímě, takže se musím každý den snažit. Ale někdy jsem nucen opravdu vydělávat peníze, a tak dělám producenta pro japonskou poprockovou scénu. Podílel jsem se na produkci snad sedmi stovek populárních písniček. Někdy je to úmorná práce, ale musím nějak přežít. Několikrát do roka vyjedu na zahraniční turné. Pak spolupracuji s nejrůznějšími evropskými i asijskými hudebníky. Stále působím v několika projektech najednou.
Které z tvých kapel jsou v současnosti funkční?
S Optical-8 a Pugs už teď nehraji. Stále jsou aktivní Daimonji, Hoppinmo, Mamatango a ještě několik mých sólových projektů. Mezi nejnovější seskupení patří Soft Mountain, což je kapela se členy Soft Machine Hughem Hopperem a Eltonem Deanem a japonským bubeníkem Tatsuyou Yoshidou. Hopper dohodl, že vydáme album u nějakého undergroundového vydavatelství a ačkoliv Elton Dean letos v únoru zemřel, mělo by vyjít v nejbližší době. Ještě jsme se nerozhodli, jestli oslovíme nějakého nového saxofonistu, ale rozhodně bychom chtěli udělat se Soft Mountain koncert.
Co chystáš v nejbližší budoucnosti?
Teď právě hledám dobrého sponzora, protože chci uspořádat koncert s velkým orchestrem – zhruba tak padesát muzikantů. A na to potřebuju peníze. Moji kamarádi novináři se snaží sehnat sponzora, tak se nám snad ten koncert podaří příští rok realizovat. To je teď můj hlavní sólový projekt. Chtěl bych tak realizovat A Meaningful Meaningnessless naživo, ale mám i nové skladby pro orchestr. Rád bych uskutečnil tenhle svůj šílený koncert v Praze. Co nejdřív. Já bych z Japonska dovezl kapelu a dechovou sekci a chtěl bych přizvat český orchestr.
Foto Karel Šuster