Vzpomínka na Bauhaus

Zkušený starý kapsář v omšelém kabátě a vězeňských kalhotách „otočí“ v hospodě z náprsní tašky peněženku a vzdaluje se z místa činu. Okradený to po chvíli zjistí a se dvěma kumpány se vydá pronásledovat zloděje. Stařec na svém útěku najde útočiště v jakési opuštěné tovární hale, zabloudí v katakombách a nalezne zde zaprášený archív. Dle prastaré promítačky a předpotopního gramofonu se zdá, že místnost již dlouho neslouží svému účelu. Vězeňský vysloužilec oba přístroje spustí a na plátně se objeví koncertní záznam Bauhaus. Na konci filmu (cca 45 minut – 10 písniček) promítačka vybuchne, šlehají plameny a lítají jiskry a destrukce pohltí celý archív. Mezitím katakomby nalézají tři pronásledovatelé, které výbuch správně nasměruje. V žáru detonací a plamenů se jim však zjeví nikoliv chudobný vrásčitý stařec, ale smrtelně bílá tvář Petera Murphy ho – zpěváka z plátna. Stařec se převtělil. Závěr videosnímku nazvaného „BAUHAUS ARCHIVE“ patří ilustračním fotografiím a živým záběrům jak na jednotlivé členy Bauhaus, tak na pološílené běsnění zfanatizovaných fanoušků. Pro gramofonovou firmu Beggars Banquet natočil tento film Christopher Robin Collins, a to v roce 1984. Když pominu kompilační výběr největších hitů skupiny „Bauhaus 79–84“ vydaný v roce 1985, tak jde vlastně o konečnou tečku za poměrně krátkou, leč úspěšnou kariéru čtveřice z Northamptonu. Města, které je hudebně v porovnání třeba s takovým Londýnem, Manchesterem či Leedsem zcela nevýznamné. Zato mají v Northamptonu údajně nejvyšší průměrnou zločinnost ve Spojeném království. Říká se, že právě toto zločinecké klima nejvíce inspirovalo Petera Murphyho, Daniela Ashe, Davida Jaye a Kevina Haskinse k založení kapely, která již od samého začátku chtěla prostřednictvím své hudby evokovat atmosféru města plného strachu, zla a násilí. Ti čtyři se na to domluvili v roce 1977 a ještě než vešli ve známost jako Bauhaus, jmenovali se The Submerged Tenth a také The Craze. Svůj první výlisek Bela Lugosi Is Dead vydali na jaře roku 1979 u trpasličí firmy Small Wonder. Ač šlo o malý náklad, zajistila jim tato píseň docela solidní popularitu, a tak o rok později již začali točit pro právě vzniknuvší a značně ambiciózní firmu Ivo Watts Russella – 4AD. Nejprve se prezentovali singly Dark Entries, Terror Couple Kill ColonelTelegram Sam a ještě v témže roce i prvním elpíčkem In The Fiat Field. Zájem o kapelu začal narůstat do zpočátku nepředpokládaných hvězdných výšin. Vidina brzké slávy, velké kariéry, a s tím i spjatých velkých peněz urychlila odchod od 4AD. Přestoupili k Beggars Banquet kde měli zaručeny vyšší náklady a také štáb lidí, kteří, na rozdíl od 4AD starajících se rovnocenně o vícero souborů, byli ochotni pracovat jen a jen v jejich prospěch. Následovala alba Mask (81), The Skyʼs Gone Out (82), Pross The Eject And Give Me The Tape (82) a Burning From The Inside z roku 1983. V témže roce vydali u 4AD dle svých smluvních práv ještě EP shrnující singlové nahrávky z doby před firemním přestupem. O rok později se stále ramenatější kapela pro stupňující se neshody rozpadla. Ač Bauhaus chtěli sebevíc a ambicí a ctižádosti měli na rozdávání, nikdy kultovní pozice Joy Division nedosáhli. Nemožno jim ovšem upřít nemalý význam v post-punkové muzikantské generaci. Dokonce i občasná srovnávání s Joy Division jsou v mnoha aspektech namístě. Jejich klaustrofobii vyvolávající hudba – hřmotná a rezonující – měla obdobný dopad, poselství a vliv na fanoušky jako u čtveřice z Manchesteru. Základní rozdíl byl jen v tom, že u Curtise se ta zloba a zoufalství vybíjely uvnitř jeho duše, zatímco Murphy se projevoval mnohem impulsivněji a svou agresi naopak přenášel na publikum. Peter Murphy, ač v soukromí (na rozdíl od Curtise) vcelku klidný a vyrovnaný člověk, se na koncertech dostával do neudržitelného transu. Mnohdy bylo jeho chování až nepříčetné a nekontrolovatelné. Jeho oči připomínaly pohled šílence zbaveného smyslů a svéprávnosti. I proto byly některé koncerty Bauhaus až životu nebezpečné. Jeho zběsilé piruety se stojanem se sem tam zvrhly i v trýznění předních řad publika. Nešlo o nic výjimečného, když vlastníma rukama tloukl dav pod pódiem. Zdárného sekundanta pro image šílených psychopatů našel především v kytaristovi s punkově naježenými vlasy Danielu Ashovi, který v efektních tanečních kreacích nezůstával pozadu, a přitom ještě stíhal sadisticky mučit svou kytaru. Jeho všeobecně přidrzlý kytarový projev plný vazbení a skřípajících hřmotných stěn gradoval ve chvílích, kdy ve svém oblíbeném pokleku před sebou držel kytaru a zacházel s ní jako s nějakou smrdutou děvku, kterou hodlá v nejbližším okamžiku rozsápat na kusy a vysát z ní krev. Aby z pódií a ze sálů vůbec něco zbylo, o to se svým poněkud akademičtějším vystupováním nepřímo starali basák David a bicmen Kevin. Hlavní úlohou těch dvou bylo držet kapelu při zemi (jinak by se snad tou ventilací přemíry energie rozprskla na všechny strany) a vytvářet svým pevným spodkem prostor pro časté a vděčné exhibice hlavních dvou protagonistů. V konečném soundu byla muzika Bauhaus až nečekaně bigbítově jednoduchá, zbavená jakýchkoliv instrumentálních složitostí a upachtěných klišé. Byla o to příjemnější, ostřejší a nabroušenější, zkrátka měla ten správný punkový říz. Bauhaus bývají často spojováni i s termínem Gothic-rock. Je to dost zavádějící a diskutabilní a zřejmě se na tom nikdy všichni neshodnou. Proto to nechávám otevřené i já. Ať tak či onak, Bauhaus byla skvělá kapela.

Přidat komentář