WEIMAR: Dancing On A Volcano

German Sheperd Rec., 2022, 54:23

Britští Weimar fungují šest let a jejich letošní album je po sérii singlů jejich dlouhohrající prvotina. Muzikanti z Manchesteru už mají leccos za sebou. Zpěvák, kytarista a skladatel Aidan Cross dříve působil v kapelách The Bacillus a Black Light Mutants), baskytarista John Armstrong pomáhal The Speed ​​Of Sound z Londýna, bubeníka Anthonyho ,Eddyʻ Edwardse jsme mohli zaznamenat v řadách The Deceased a kytaristu Stephena Sarsena pro změnu ve formací Frank Is Dead a Playground. Čtveřice opečovává odkaz garážových kapel 70. a 80. let, takže při poslechu kolekce Dancing On A Volcano si fanoušek nemůže nevybavit polozapomenuté Marc and the Mambas, kde se Marc Almond prezentoval po rozpadu Soft Cell v rockově civilnější poloze, nebo Magazine, kteří se před dekádou dali nečekaně na čas znovu dohromady. Weimar operují na širokém poli, kdy postpunkový základ své tvorby s oblibou infikují kabaretními motivy (Hunterʼs Moon, Faded Queen Of The Night), jazzovými nápady (Soho Rain) či orientálními/word music vstupy především díky hostujícím muzikantům s dudami, perkusemi nebo thereminem (The Tatterdemalions, The Sociopath). Hudební babylon dvanácti skladeb je ideálním prostředím pro myšlenkový sarkasmus muzikantů, kteří už leccos zažili. Weimar zpívají o společensko-politických i osobních výzvách naší moderní doby, s tématy sahajícími od gentrifikace po kulturní eroze karikují lidské trosky maskující se za vážené veřejné osobnost a odhalují častý kontrast mezi naleštěnými fasádami a reálnou dekadencí uvnitř konání řady institucí i soukromých osob. Asi bych Weimar nenazval „nejdůležitější kapelou, která vyšla z Manchesteru od dob Magazine“, k čemuž se odhodlal po vydání letošního singlu portál Aural Delights, přesto tvorba Angličanů může zaujmout širší okruh posluchačů než lokální milovníky tvorby The Smiths či dnes také neprávem opomíjených Television Personalities. Tento poprockový vulkán má rozhodně sílu plivat horkou hudební lávu.

Přidat komentář