WET SATIN: Wet Satin

Fuzz Club, 2022, 42:44

Více než patnáct let byli Američané Lumerians jistotou temného rockového undergroundu nejen západního pobřeží Spojených států. „Společenství spacerockových druidů“, jako bylo kvinteto také nazýváno, vypustilo do světa celkem pět dlouhohrajících desek, a především na té předposlední The High Frontier z roku 2013 dotáhlo k dokonalosti svůj „lumeriánský“ zvuk postavený na maximálním echu bubnů i basy, repetitivním minimalismu a psychedelických kytarových vlnách, co se přetahují o slovo s analogovými syntezátory. Jenže této legendě je alespoň prozatím konec. Může za to dvojice zakladatelů Jason Miller a Marc Melzer, kteří si potřebovali od nekonečného zápřahu odpočinout. Jenže ruce v klíně jim vydržely jen poměrně krátkou chvíli. Už po pár měsících byla dvojice přistižena znovu ve studiu, kterak jamuje a připravuje nový materiál. Ten se ale už na první poslech výrazně odlišoval od dosavadního materiálu Lumerians. Postrádal většinu kytarových vstupů, vokály, zato byl postaven na výrazné base, rytmech a elektronice. A to nejdůležitější – téměř všemi skladbami hýbaly latinské rytmy, které do krautrockově minimalistických základů přinášejí nečekané impulsy a nálady. Jako by dvojice sundala černý rockový hábit a vyměnila ho za rozevlátou havajskou košili a s long drinkem v ruce vyrazila na nejbližší písečnou pláž s nálepkou „Kosmische Tropicale“ na zádech. Některé skladby jsou postaveny na retro samplech (Brandy Stains), jiné na tak řádně vesmírné analogové elektronice, že by i nebožtík Klaus Schulze musel být spokojen (Sun Glitter), spojení latinské cumbie s analogovou elektronikou a samply by měla potěšit Borise Blanka z Yello (Golden Prawn). Už z tohoto výčtu je jasné, že covidové tísni se dvojice s tarantinovskou vášní pro hudební underground s retro sklony snažila vzdorovat primárně pozitivně laděnou, zvukově maximálně dotaženou hudbou. Takové odskoky z psychedelického řečiště dávají smysl.

 

Přidat komentář