When Johnny Comes Marching Home

Písnička o Honzovi, na jehož návrat se těší celá vesnice, je krásným příkladem toho, jak dílko, které bylo napsáno pro konkrétního člověka, může oslovit miliony. U popěvků jako My Bonnie Lies Over The Ocean nebo Oh My Darling Clementine nás ani nenapadne, že by náležely skutečným osobám toho jména, a záhadu bychom nejspíš nehledali ani v textu pochodové písně When Johnny Comes Marching Home (Až Johnny pomašíruje domů). A přesto – jednu z nejuniverzálnějších skladeb své doby inspirovaly osudy tří opravdových lidí z masa a krve, které spojovala služba vlasti v americké občanské válce.
7_when_johnny_1Většina posluchačů zná tuto melodii z jazzového podání Louise Armstronga, u nás si v ní za doprovodu orchestru Karla Vlacha zaswingoval Karel Gott (Až začneme vrásky mít s textem Zdeňka Borovce). Kdysi se však hrála jako regulérní vojenský marš – aby ne, když je jejím autorem průkopník dechové hudby Patrick Gilmore, kterého legendární John Phillip Sousa označil za „otce amerických kapelníků“.
Patrick Sarsfi eld Gilmore se narodil na Boží hod roku 1829, paradoxně nikoli na americké půdě, nýbrž ve vísce Ballygar (podle jiných zdrojů v nedalekém Mullingaru) v irském hrabství Galway. Nicméně o dvacet let později, kdy v důsledku Velkého moru (Gorta Mór) probíhal exodus Irů na americký kontinent, Gilmore odcestoval do New Yorku a odtud do Bostonu, dalšího z center počínajícího hudebního průmyslu, kde se coby nadaný kornetista a dirigent brzy prosadil. Zprvu však pracoval v bostonském obchodu s hudebními nástroji Johna P. Ordwaye a po večerech účinkoval s šéfovou minstrelskou společností Ordway’s Aeolians.
John Pond Ordway vystudoval medicínu na Harvardu, takže mohl za občanské války ošetřovat raněné v bitvě u Gettysburgu. Srdce však tohoto všestranného lékaře, politika, hudebníka a komedianta táhlo ke kabaretu, respektive k jeho tehdejší bizarní podobě zvané „minstrel show“, v níž načernění běloši zpívali a tančili po způsobu utlačovaných Afroameričanů. Přestože jde z dnešního hlediska o poněkud rozporuplnou zábavu, historikové i žijící pamětníci posledních představení tohoto typu se shodují, že „minstrel show“ nebyla vysloveně rasistická. Naopak se jí často dařilo vyvolat v publiku pocit jakés takés sounáležitosti s parodovaným etnikem (podobnou funkci měly za Rakouska- -Uherska první česko-německé divadelní hry). Ona sounáležitost, podmíněná strategicky důležitou iluzí, že otroctví je vlastně jen určitou formou opatrovnictví, ale samozřejmě měla své meze: černoši nesměli ani na scéně vyhlížet důstojněji než jejich bílí chlebodárci a trvalo ještě desítky let, než načerněné bělochy v americkém showbyznysu nahradili skuteční herci a zpěváci tmavé pleti. Ordway’s Aeolians vznikli v roce 1845, tedy nedlouho předtím, co šestnáctiletý Gilmore emigroval do Nového světa. Vystupovali v bostonském sále Ordway Hall, podnikali turné a záhy si o nich povídala celá Amerika. Mezi autory, kteří pro ně psali kuplety, byl i James Pierpont, autor nesmrtelných Jingle Bells neboli Rolniček. Ambicióznímu Patrickovi však minstrelské taškařice po nějakém čase přestaly stačit, a tak se vrhl ,na sólovou dráhu‘, do neprobádaných vod orchestrálních produkcí.
S taktovkou v ruce se postupně postavil do čela všech pochodových kapel v kraji a roku 1855 zorganizoval First Promenade Concert In America (První promenádní koncert v Americe), jenž se stal předchůdcem dodnes pořádaných vystoupení Boston Pops, jakési „populární“ odnože Bostonského symfonického orchestru. Abychom si rozuměli: až do té doby se hudba vojenských kapel provozovala výhradně na přehlídkách a dalších akcích spojených s armádní činností. Právě Gilmoreovi vděčí řada dalších kapelníků (Františka Kmocha nevyjímaje) za to, že vojenské orchestry začaly vystupovat jako samostatná koncertní tělesa s náročnějším repertoárem, jenž odmítal být pouhou kulisou a vyžadoval plnou pozornost posluchačů. 4. března 1857 se Gilmoreovi dostalo cti zahrát se svou tehdejší kapelou Salem 7_when_johnny_3Brigade Band (považovanou tenkrát za nejlepší v Americe) na inauguraci prezidenta Jamese Buchanana ve Washingtonu. O rok později založil vlastní orchestr s názvem Gilmore’s Band, s nímž také po vypuknutí občanské války v roce 1861 vpochodoval na válečná bojiště. Celý soubor se přidal k 24. pluku massachusettských dobrovolníků a následoval expediční vojsko generála Ambrose Burnsidea do Jižní Karolíny. Po období, kdy byla přítomnost hudebníků v armádě považována za zbytečně vyhozené peníze, nastala éra unionistického guvernéra Johna Albiona Andrewa, blízkého přítele Abrahama Lincolna a muže, jenž jako první obklékl uniformu bývalým černošským otrokům. Právě on Gilmorea pověřil obnovením tradice vojenských souborů, jelikož věřil, že jde o důležitý prostředek k povzbuzení morálky mužstva. Generál Nathaniel Prentice Banks pak Gilmoreovi udělil zvláštní hodnost „bandmaster general“.

HERR STRAUSS PŘICHÁZÍ

S koncem války dostal Patrick Gilmore od Abrahama Lincolna za úkol uspořádat v New Orleansu, kde v té době sloužil, mírovou slavnost. Po návratu do Bostonu se inspirován úspěchem neworleanských oslav rozhodl zorganizovat další, mnohem velkolepější akci na počest znovunastoleného míru – National Peace Jubilee. Památná událost, která stála na počátku dlouhé řady městských slavností a později i zemských a světových výstav, se odehrála roku 1869 a zúčastnilo se jí přes 12 000 účinkujících (500 v symfonických orchestrech, 500 v dechových tělesech, 11 000 ve vokálních souborech). Hlavním lákadlem byla (kromě přítomnosti prezidenta Granta s jeho kabinetem) návštěva proslulého norského houslisty a skladatele Ole Bulla, o němž Robert Schumann prohlásil, že je „z nás všech nejlepší“.
7_when_johnny_2Slavnost National Peace Jubilee znamenala průlom v oblasti americké zábavy a způsobila, že se Gilmore stal expertem přes všechny možné druhy takových monstrakcí. V červnu 1872 – poté, co se vrátil z vyvedeného turné po Evropě, během nějž se seznámil s mnoha muzikanty ze starého kontinentu, dostal vyznamenání od francouzské vlády a zavítal i do rakouského mocnářství – uspořádal na bostonském předměstí Back Bay omračující World’s Peace Jubilee And International Musical Festival, který trval 18 dní a jehož zahájení přihlíželo asi 15 000 diváků. Smyslem festivalu, ozdobeného přítomností pochodových kapel z Londýna, Paříže, Berlína i Dublinu, byla oslava konce prusko-francouzské války. A protože šlo o vskutku mamutí projekt, nechali kvůli němu bostonští radní postavit za půl milionu dolarů tři arény s celkovou kapacitou 100 000 míst.
Z historického hlediska je zajímavé, že se zde mimo jiné představil i nejstarší černošský vokální soubor Fisk University Jubilee Singers, vzniklý bezprostředně po občanské válce, a že to bylo poprvé, co se afroameričtí interpreti směli zúčastnit tak zásadní akce. Pro návštěvníky se ale stal jednoznačně největším tahákem ,král valčíku‘ Johann Strauss mladší, jenž přicestoval do USA (poprvé a naposled) speciálně kvůli festivalům v Bostonu a New Yorku a pro své americké posluchače napsal skladbu s názvem Jubilee Waltz. „Oči všech se upíraly na tu výraznou tvář a výmluvné pohyby paže Herr Strausse,“ psaly noviny o jeho vystoupení. „Všichni napínali uši, aby zachytili zvuk houslí, po kterých bleskurychle, vášnivě a s nepřekonatelnou jistotou přejížděl smyčcem. Valčík vyvrcholil bouřlivým potleskem, jenž se dožadoval zároveň opakování i další skladby.“ Dodejme, že Strauss mladší za svou návštěvu vyinkasoval 100 000 dolarů.
7_when_johnny_4Po tomto sukcesu (tedy uměleckém, fi nančně to byl propadák) už Gilmoreova hvězda pouze stoupala. Roku 1876 pořádal oslavy Dne nezávislosti ve Filadelfi i, v roce 1884 účinkoval na světové výstavě v St. Louis, o dva roky později asistoval odhalování newyorské Sochy Svobody. V New Yorku po něm dokonce pojmenovali sál, který původně patřil Barnumovu cirkusu. Gilmore’s Concert Garden se mu však říkalo jen tři roky, než ho nový majitel William Henry Vanderbildt přejmenoval na Madison Square Garden. Také se málo ví, že právě Gilmore začal o silvestrovské půlnoci vítat nový rok živou hudbou na Times Square, kterážto tradice se dodržuje dodnes. V roce 1891 se ještě stačil podílet na prvních nahrávkách Thomase Alvy Edisona. 24. září 1892 zemřel na srdeční záchvat po koncertě v St. Louis ve státě Missouri, kde vystupoval v rámci celonárodního turné svého stočlenného orchestru u příležitosti 400 let od objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Byl pochován na starém vojenském hřbitově na newyorském Long Islandu. Dva dny po jeho smrti se v New Jersey konal první koncert mladého kapelníka jménem John Phillip Sousa, kterého historie jednou nazve „králem pochodů“. Sousa svůj velký večer věnoval Gilmoreovi a na úvod zahrál jeho kompozici The Voice Of A Departed Soul.

JÁ NIC, JÁ MUZIKANT

7_when_johnny_5Mohlo by se zdát, že jsme při výčtu Gilmoreových životních úspěchů nějak zapomněli na téma této kapitoly. Ale není tomu tak; pouze si uklízíme stůl, abychom se mohli s čistou hlavou vrátit do vzrušeného období předcházejícího prvním bojům Severu proti Jihu, či spíše Jihu proti Severu. V roce 1858 se bezmála třicetiletý muzikant a dirigent oženil se svou rodačkou Ellen O’- Neillovou. V té době se už do Ameriky odstěhovali i jeho rodiče a sourozenci Annie a Henry.
V jednašedesátém, jak už bylo řečeno, Patrick Gilmore narukoval a ocitl se přímo v epicentru války, neboť povinností armádních hudebníků, pokud zrovna nehráli, bylo odnášet raněné na nosítkách z bitevního pole. Tak se stal svědkem dobré desítky řeží, včetně těch nejznámějších – u Bull Runu a Gettysburgu. Zvláště krvavý Gettysburg s osmi tisíci mrtvých a 27 tisíci raněných v něm zanechal hlubokou stopu, přestože šlo o zásadní vítězství Unie. Patrickovi se jako zázrakem nikdy nic nestalo, zato jeho mladší bratr Henry D. Gilmore měl méně štěstí. Odvážný Ir se své adoptivní domovině snažil vrátit laskavost tím, že narukoval k infantérii. V boji však přišel o obě nohy, po těžké ráně do hlavy pozbyl zdravý rozum a zbytek života strávil v ústavu pro choromyslné. Když se Annie dozvěděla, v jakém je stavu, napsala Patrickovi sérii naléhavých dopisů. Doma ve Wisconsinu, kde se s rodiči usadila, se mohla usoužit strachy a nutně se potřebovala vypovídat. Nejenže jí ve válce zmrzačili bratra a druhý byl stále v ohrožení; navíc se bála o svého snoubence, kapitána 6. dobrovolnického pěchotního pluku státu Wisconsin Johna O’Rourkea, kterému u ní v rodině nikdo neřekl jinak než Johnny.
Je tedy zřejmé, že za vznik skladby When Johnny Comes Marching Home mohla jak obava Annie o jejího milého, tak Patrickova obava o jeho sestru. K tomu přičtěme zármutek z bratrova utrpení a nepříjemný pocit, že se totéž může přihodit i vám, ačkoli vy nic, vy muzikant… Roku 1863 sloužil Gilmore v New Orleansu, kde z pověření guvernéra Andrewa secvičoval dobrou dvacítku pochodových kapel. A zrovna tehdy a tam se zrodila píseň symbolizující touhu po návratu z jakékoli války na světě, touhu odvedených mužů i jejich blízkých. Melodii i ústřední slogan si kapelník a občasný skladatel, skrytý za pseudonym Louis Lambert, vypůjčil z irské lidovky Johnny I Hardly Knew Ye, která byla populární na počátku 19. století, v období zásahů irských vojenských oddílů na území britské Západoindické společnosti, konkrétně v bitvě u ostrova Cejlon (dnešní Srí Lanka). Původní text se ovšem od Gilmoreova liší tím, že si nebere žádné servítky a popisuje vojáka, jenž se vrací z války domů ne jako šťastný vítěz, ale jako zdevastovaná troska bez ruky a bez nohy.
7_whenh_johnny_6Náš voják Johnny, tedy John O’Rourke (narozen v prosinci 1834, podle jména lze snadno uhodnout, že se rovněž přistěhoval z Irska), zahájil svou armádní kariéru jako důstojník 1. jednotky lehkého dělostřelectva státu Illinois, která pod velením plukovníka Jamese A. Mulligana obsadila pevnost Fort Mulligan poblíž Petersburgu v Západní Virginii. Když potom pevnost oblehli nepřátelé, byl zajat a se zlomenou levačkou dopraven do nechvalně proslulé Libbyho vězeňské nemocnice v Richmondu. Šestkrát se pokusil o útěk a po třinácti měsících drsného zacházení se mu skutečně podařilo uprchnout k jednotkám Unie do Charlestonu. Tam byl uklizen (snad na vlastní žádost) k vojenským „ouřadům“ a zbytek války strávil jako pokladník. Když se vrátil do Wisconsinu, pokračoval v práci účetního a sekretáře, nejdříve u firmy Johna Fitzgeralda. V roce 1874 přesídlil s Annie M. Gilmoreovou, kterou si o rok později vzal za ženu, do Nebrasky a usadil se v Plattsmouthu, kde se záhy zařadil mezi nejvýznamnější občany. Stal se pokladníkem První národní banky a v dubnu 1881 ho zde dokonce zvolili starostou. V současnosti patří dům kapitána Johna O’Rourkea k největším plattsmouthským pamětihodnostem.

WHEN JOHNNY COMES MARCHING HOME
When Johnny comes marching
home again
Hurrah! Hurrah!
We’ll give him a hearty welcome then
Hurrah! Hurrah!
The men will cheer, the boys will shout
The ladies they will all turn out
And we’ll all feel gay
When Johnny comes marching home

The old church bells will peal with joy
Hurrah! Hurrah!
To welcome home our darling boy
Hurrah! Hurrah!
The village lads and lassies say
With roses they will strew the way
And we’ll all feel gay
When Johnny comes marching home.

Get ready for the Jubilee
Hurrah! Hurrah!
We’ll give the hero three times three
Hurrah! Hurrah!
The laurel wreath is ready now
To place upon his loyal brow
And we’ll all feel gay
When Johnny comes marching home.

Let love and friendship on that day
Hurrah! Hurrah!
Their choicest treasures then display
Hurrah! Hurrah!
And let each one perform some part
To fi ll with joy the warrior’s heart
And we’ll all feel gay
When Johnny comes marching home.

AŽ JOHNNY POMAŠÍRUJE DOMŮ
Až Johnny pomašíruje domů,
hurá, hurá,
srdečně ho přivítáme,
hurá, hurá,
pánové budou provolávat slávu,
kluci pokřikovat,
dámy se vyšňoří
a všem nám bude do zpěvu,
až Johnny pomašíruje domů.

Zvony ze starého kostela
budou radostně vyzvánět,
hurá, hurá,
a vítat našeho drahého chlapce,
hurá, hurá,
vesničtí mládenci a dívky
posypou cestu růžemi
a všem nám bude do zpěvu,
až Johnny pomašíruje domů.

Připravte se na oslavu,
hurá, hurá,
dáme hrdinovi třikrát hobla,
hurá, hurá,
vavřínový věnec je připraven,
jen ho vsadit na jeho poctivé čelo,
a všem nám bude do zpěvu,
až Johnny pomašíruje domů.

Ať se ten den všichni mají rádi,
hurá, hurá,
a snesou ty nejvybranější poklady,
hurá, hurá,
a ať každý přispěje svým dílem
k potěše odvážného srdce,
a všem nám bude do zpěvu,
až Johnny pomašíruje domů.

Přidat komentář