WINDY AND CARL: Allegiance and Conviction

Kranky, 2020, 38:27

Kde jsou ty doby, kdy nezávislou scénu, především severoamerického kontinentu, opanovala zasněná kytarová sdružení opájející se nekonečnou kytarovou vazbou? Projekty, které ve výsledku měly tendence posluchače odnést na létajícím polštáři kamsi daleko od zemské reality? Jedním z hájemství těchto uskupení byl label Kranky, objevitel Pan•American, Labradford, Jessiky Bailiff nebo Stars Of The Lid. Do této rodiny chronicky snících postrockerů po pár letech činnosti přibyla i manželská dvojice Windy Weber a Carl Hultgren. Jejich hudba, spíše než hledající nové obzory, byla introspektivním ponorem do sebe sama. Nové album Allegiance and Conviction je prvním řadovým po dlouhých osmi letech. A začíná věru netypicky. Skladbou The Stranger s výrazným vokálem Windy.

Ten je u jiných skladeb vždy pečlivě zasazený do huňaté nástrojově vazební deky, a skrze tuto kompozici je nutno poznamenat, že po právu. Když je totiž „vytáhnut z řady“, náhle se plete ve volném prostoru a vůbec působí jako „cizinec“, bohužel v tom špatném slova smyslu. Naštěstí zbytek alba už podobně rozpačitý moment nenabídne, a pokud se Weber pouští do vokálních exhibic, vždy pouze jako integrální součást masivní a přitom jemné kytarové hmoty. Dvojice v šesti skladbách znovu připomene, v čem je její rukopis jedinečný. A to skrze vrstvení hned několika vydrnkávaných minimalistických linek, které působí jako velmi sofistikované a přitom intuitivně působící nekonečné ornamenty.

Ano, takových desek duo a label Kranky vydalo za svou kariéru velké množství, přesto si letošní novinka sjednává pozornost nejen svou samozřejmostí, ale také výtečně ošetřeným zvukem, který nenápadně a decentně zaplní celý prostor, ve kterém se rozhodnete novinku konzumovat. Pozdní noční hodina se jeví jako ideální čas pro takovou ambientně postrojovou seanci. A když posluchač usne, nic se nestane. Osobně si myslím, že by měli autoři z takového konání radost.

 

Přidat komentář