Divná doba, když už i legendární spolky, kterým britští post-punkoví průkopníci bezesporu jsou, vydávají svá alba v délce, která by ještě nedávno byla považována za EP. Jenže ono to bylo naopak, což vysvětluje přiznání, že skladby vznikly k loňskému titulu a 19 nahraných tracků se kytaristovi Colinu Newmanovi jevilo přece jen moc, tak si některé ještě na čas ponechal v šuplíku. Kdo by si ale myslel, že proto půjde jen o „zbytky“, může být mile překvapen. V úvodu s titulní skladbou to tak ještě nevypadá: retro kytary si jedou rovně a nic nenaznačuje tomu, že už není rok 1979. Jenomže s ultrapomalou a tíživou Forward Position se začínají dostavovat jen těžko popsatelná tajuplnost a krautrocková nejistota, které vytlačují líbivé melodie. V instrumentáři se objevují i steel kytara nebo trubka a přímočarost se začíná psychedelicky zahušťovat. Celá druhá polovina nahrávky je pak vynikající porcí potemnělých nálad, uvolněných zpěvů a někde až mrazivé atmosféry se sarkastickým odstupem. Syrově odsekávané a do efektů balené kytary ve finále pak rozhodně nezanechají dojem „zábavných písniček pro dobrou náladu“. Čtveřice tu po loňském eponymním albu znovu dává najevo, že navzdory čtyřicetileté kariéře ji práce ve studiu stále baví a hledání vypiplaného zvuku nepovažuje za ztrátu času. V nejlepších chvílích nechá vzpomenout na zneklidňující přitažlivost, kterou se Sonic Youth zapsali do historie albem Daydream Nation. Ale přestože jeho úrovně jako celek nedosahuje, je patnáctá nahrávka Wire se svými pouze osmi zářezy nadprůměrně podařenou záležitostí.
Pinkflag, 2016, 25:57