Wobbler: Dwellers of the Deep

Karisma Records, 2020, 45:41

Skvěle dramaturgicky postavené album. Bez jakéhokoli, v tomhle ranku běžně očekávaného úvodního patosu od prvního taktu vtrhne tryskem band s minieposem By the Banks, náladou (i instrumentací) podobným yesovskému Close to the Edge, což dělá hlavně zvuk i způsob hry Kristiana Hultgrena à la Chris Squire. Aby nedošlo k mýlce – nekopíruje, prostě se trefil do zvuku jednoho z nejlepších rockových basáků všech dob. Ukrutně rychle to uteče, jako ostatně celé album. Nálož, co vybouchne do uší. Při prvním poslechu nestíháte zaznamenat všechny silné mikromelodie (a že jich tam je!), úhybky, varianty. Ani si nevšimnete a už frčí druhá Five Rooms, náladou podobná, čistě navazující, jen… úplně jiná.

Od předchozího From Silence to Nowhere (viz UNI 12/2017) zřetelný posun k mohutnější až symfonické formě, i hudební architektura je plnější. Těšil jsem se na tuhle desku jako malé děcko, jako rybář s novým wobblerem, fikaně třepetající se nástrahou, až mu zabere dravec! Norští Wobbler ale nejsou falešnou návnadou, je to živý organismus a od minulé desky je sakra poznat, jak žije, roste, vyvíjí se. Ani náhodou nějaké výškrabky starých věcí, žádný kalkul z „úspěšného formátu“. Veliká radost z muzikantské práce, z každého nápadu, instrumentačních fíglů a zároveň obrovská úcta ke kompozici – nepřehltit ji, udržet ji s tím množstvím melodických nápadů, harmonických variant, vrstev nástrojů, zpěvu, místy i v mnohohlasém chorálu, v jednom celku. Každá ze čtyř skladeb by klidně obstála, v roztaženém/rozvětveném tvaru, coby samostatné album, tolik se toho tady děje. Za první dva dlouhé rozpestřené dějové opusy kapela vsadila coby peripetii zvolněnou čtyřminutovou baladu Naiad Dreams před závěrečný vrchol Merry Macabre (rovných 19 minut). Ta je naplněnou symfonií, hotovým hudebním dramatem s expozicí, kolizí, krizí, peripetií a na posledních třech hymnicky radostných minutách absolutně vrcholnou katarzí celého alba. A mimořádným zážitkem.

Přidat komentář