V roce 1960 složil své debutní score k filmu Nikdo nevolá Kazimierze Kutze, prvnímu z odjištěných pušek novodobé polské kinematografie. Dveře pidibytu s klavírním křídlem místo nábytku bez nadsázky ani nezavíral. Rózewicz, Zanussi, Komorowski, Polanski, Lenartowicz, Wajda, Kieślowski etc. Za dekádu cirka padesát filmů. Od 70. let si ho žádali režiséři zpoza Železné opony. Vždy komponoval až na hotový film. S malými výjimkami. Složil hudbu k více než 160 filmům, většinou polským, ale jeho skladby se objevily i v mistrovských dílech světové kinematografie. Pro domácí publikum je jedním z nejuznávanějších filmových témat valčík ze Země zaslíbené (1974) Andrzeje Wajdy, který pak prohlásil: „Kilarovi pro složení dokonalé skladby stačil název filmu.“
Nořil se, pracoval, pil, vynořoval se, pil, žena Barbara ho po napsání kompozice omývala z děsů duše i přímo fyzicky od krve jako čerstvě zrozené robě. To své žel nikdy neměli. Oba hluboce věřící fatalisté věděli, že jistě z božího záměru. Když v roce 1991 Kilar přiletěl na přání Francise Forda Coppoly do Los Angeles a po přísně tajené projekci se režiséra zeptal, jakou hudbu očekává, ten mu odpověděl: „Já svou roli splnil. Vy jste skladatel. Dělejte si, co chcete.“ Zmíněný Kazimierz Kutz řekl, že spolupráce s takovým komponistou „byla čistým potěšením. Přijel, podíval se na film a za měsíc přivezl nesmírnou hudbu, která vždy předčila mé očekávání. Někdy jsem zacítil až stud, že můj film není hoden takové hudby“. V červenci by Wojciech Kilar (17. 7. 1932 – 29. 12. 2013) oslavil devadesáté narozeniny.
Měl neuvěřitelnou energii. Jeho skladby byly a jsou úžasně pudové i rozumové zároveň. Dlouho posluchači ani muzikologové nevěděli, co si o tom myslet – předbíhal dobu, v celé kulturní oblasti prostě nebyl nějaký (takřka žádný) záchytný bod, ke kterému by se mohli vztáhnout.
Malá předehra
Narodil se 17. července 1932 v tehdy polském Lvově. Ve světě se kromě jména vždy představoval územ „Jsem Slezan narozený ve Lvově“. Tam coby výjimečně talentované dítě už od svých čtyř let bral hodiny klavíru u přísně bigotních učitelek Reissových. Cvičení etud a přehrávání klasických děl ho nudila. A když jednou při čekání a šmejdění v salonu s klavírem malý Wojcek objevil v jejich regálu notové sešity Clauda Debussyho, Maurice Ravela a Karola Szymanowského, rychle očima sjel listy a v duchu (!) si přehrál celé party jmenovaných mistrů, našel svou životní vášeň. Tato inspirace z dětství pak bude v jistých segmentech zřetelná v jeho skladbách. Ovšem jen inspirace, nikoli kopírování.
Otec byl gynekolog, matka herečka. V letech 1932–33 soudruh masový vrah Stalin tzv. povinnými odvody a kolektivizací započal cílenou genocidu záměrné likvidace ukrajinského národního cítění. Dle střízlivých odhadů historiků tento „hladomor nejplodnější části SSSR“ znamenal minimálně 5 milionů mrtvých. Rodina Kilarů byla tehdy naštěstí ještě na polském území. Věděli, co se děje a co se řítí. Přesunuli se raději do ne tak vzdáleného, ale bezpečnějšího Rzesowa. Prastarou metropoli Podkarpatského vojvodství na železniční tepně Krakov-Lvov kupodivu ani jeden z dua zločinců-strůjců 2. světové války Hitler/Stalin snad záměrně nechtěl zcela zničit (kromě vyhlazení celé židovské diaspory!). Na zdejší obnovené konzervatoři hned po válce Kilar studoval klavír, hudební teorii a skladbu. Jeho učitelé a mistři pak svého veletalentovaného žáka jednohlasně doporučili na státní hudební akademii v Katovicích. Tam v roce 1955 absolvoval s nejvyšším vyznamenáním. Jak v kompozici tak i coby klavírní mistr.
Prvním skutečným skladatelským úspěchem byla Malá předehra pro orchestr s premiérou 25. června 1955 v Katovicích, kde ji provedl Symfonický orchestr polského národního rozhlasu s dirigentem Janem Krenzem. Kompozice se vyznačuje rytmickou motorikou, velkými tempovými kontrasty a intenzivními vrcholy na pozadí neustále pulzujícího rytmu, cyklického vracení a vrstvení melodických témat. Tedy víc než hodně styčných elementů, o dekádu později běžně konstruovaných do populárního minimalismu. Toto dílo, mimochodem první Kilarovo vydané tiskem, tehdy místní kritika popisovala jako „výraz autorova mladistvého okouzlení neoklasicismem“. Aha?! To bude asi blbost, že.
K Malé předehře lze směle přiřadit hledající, klikatou, ovšem výrazně opět předjímavou kompoziční cestu Riff 62 z roku 1962, věnovanou Nadii Boulangerové, proslulé pařížské pedagožce, dirigentce, hráčce na klávesové nástroje a hudební vědkyni, jejíž žáky byli kromě Kilara (absolvoval u ní v roce 1959 roční stipendium) mj. Aaron Copland, Virgil Thomson, Philip Glass nebo Quincy Jones. Springfield Sonet (1965) pasuje, byť nověji, do podobného, jazzem ovlivněného ranku. Titul odkazuje na illinoiský Springfield, kde posledních sedmnáct let žil a je pochován prezident Abraham Lincoln. Kilar zde cituje úryvek slavné básně Hush´d Be the Camps-to Day, jíž Walt Whitman reflektoval atentát. Mezitím hustě vstřebával nejnovější hudební impulsy a z nitra kvapíkem tryskaly perly v příkladu Générique pour orchestra (1963) – modernistické dílo s výkřiky, bičováním mučeného Krista, odpočítáváním jeho ran (zdvojený buben), kvílením smyčcových nástrojů, v podzvuku užitým drhnutím kartáče o plech… Cíleně experimentoval. Tehdy vznikl pojem tzv. Polská kompoziční škola, termín, jímž západní hudební kritici označovali mladé polské skladatele tvořící v 50. a 60. letech, kteří se radikálně rozešli s nic neznamenajícím a plytkým socialistickým realismem. Své novotvarné hudební myšlenky prezentovali na festivalech, kde byly ovšem velkou částí dobového publika přijímány jako obrazoborecké, výstřední a neuctivé vůči tradici. V Riff 62 lze nalézt prvky, které se pak u Kilara často opakovaly: na jedné straně nespoutaná vitalita, zhmotňující se v náhlých zvukových erupcích, místy až děsuplných, na druhé potom jednoduchost a střídmost, vyjadřovaná omezenou škálou užitých nástrojů a zvuků.
