Ještěrky tu lezou po zdech, fíkusy rostou do výše paneláků, na ulicích si můžete ze stromů utrhnout pomeranč, kdykoliv se vám zachce, a mají tu největší gotickou katedrálu na světě, jejíž stavitelé v šestnáctém století už předem předpokládali, že budou považováni za blázny. Pod sto jedna metrovou katedrální věží Ginevra, z níž je neuvěřitelný pohled do okolí, naleznete hrobku Kryštofa Kolumba. Řeč je o andaluské Seville, kterou podle legendy postavil bájný Herkules, kolébce flamenka, městě s křivolakými maurskými uličkami. Tady se v říjnu konal další ročník nejvýznamnějšího mezinárodního veletrhu world music WOMEX. Během tří dnů se tu prezentovali zástupci stovek malých nezávislých vydavatelských labelů, specializovaných magazínů, festivaloví promotéři a samozřejmě muzikanti. Zatímco během dne v kongresovém centru FIBES probíhá obchodní a přednášková část, večery jsou vyhrazeny koncertům porotou Sedmi samurajů pečlivě vybraných hudebníků ze všech koutů planety, zastupujících současnou moderní tvář i nedotčené tradice. WOMEX představuje pro našince ideální příležitost k setkání se zásadními a důležitými osobnostmi pohybujícími se okolo world music. Můžete se zúčastnit tématických konferencí na aktuální hudebně-společenská témata (letos byla řeč i o stahování hudby přes internet), shlédnout výjimečné dokumentární filmy (třeba o malijském kytaristovi Ali Farka Tourem nebo portugalské bohyni fado Marize), navštívit tiskovky, dát si schůzku s kýmkoliv, o jehož hudbě jste v teple domova doposud snili. Neformální jednání, z nichž v budoucnu vzejde nejedno překvapení, pokračují v okolních hospodách a vlastně během celého večera. Tehdy se ale musíte rozhodnout, zda strávíte chvíle na kuřácké chodbě v čilé debatě s drinkem v ruce nebo se vydáte do některého ze dvou sálů (a jednoho stanu) za muzikou. V tomhle směru se WOMEX neliší od běžných festivalů – zkrátka stihnout všechno je takřka nemožné.
Jde tu o obchod, ne, že ne, přesto bych to označení rád zjemnil – třeba že se ocitnete uprostřed obchodování ,s lidštější tváří‘. Platí tu totiž jiná pravidla. Hudba se tu neprodává na kila jako běžná popmusic. Přítomné labely nebo osamocení manažeři nabízejí nahrávky, jejichž náklad někdy nepřesáhne ani pět set kusů a běžný posluchač se o nich možná ani nikdy nedoví. Přestože se totiž world music už dávno stala součástí mainstreamu, její většina patří nadále spíš do dobře utajeného undergroundu. Kasaštyky Buena Visty Social Clubu, přerůstající v mohutnou kubánskou vlnu, lze považovat za ojedinělý případ potvrzující pravidlo. Převažují zapálenci, cenící si víc než kupy zlaťáků pocitu, že se jim podařilo zviditelnit a tudíž nezřídka i zachránit ojedinělou lokální hudbu. No, nemá cenu zase všechno až příliš lakovat na růžovo, obchod je přece jenom obchod, ale takoví blázni žijí a WOMEX je tu od toho, aby se mohli setkávat. Své už o tom vědí také čeští promotéři, publicisté, rozhlasáci a zástupci festivalů Colours of Ostrava, Respect, Folkové prázdniny nebo vydavatelé: brněnští Indies Records už k WOMEXU několik let neodmyslitelně patří a že sem nejezdí zbytečně, o tom svědčí nával před jejich stánkem. Letos bodovali s novým albem romského rapera Gipsyho a v evropském žebříčku world music se bezmála tři měsíce držící druhou nahrávkou slovenské skupiny Družina. Její leader Atty Béreš nestačil rozdávat cédéčka i promo materiály a vysvětlovat, jak se Družina dostala až do kanadských a amerických rádií. Svět se zmenšuje a chystá nám jedno překvapení za druhým. Při návštěvě stánku prestižního anglického magazínu fRoots nám při zjištění, odkud jsme, nasadil jeho šéfredaktor Ian Anderson sluchátka a spiklenecky si nás vychutnával. Copak o to, mbiru jakž takž poznáte, přece jenom patří v Africe mezi nejrozšířenější drnkací nástroje, věc ovšem měla jeden háček: na tu mbiru hrála jakási Jana Nováková z Prahy, a to tak, že i podle Andersona málem k nerozeznání od Afričanek.
Nedá se říct, že by letošní hudební přehlídku strhnul nějaký vyloženě dravý proud, návštěvníci měli spíš co do činění se širokým spektrem stylů a fúzí; a vezmeme-li v úvahu i DJe, převládala Evropa. Soudě podle obsazení velkého sálu Andalusie, velkou pozornost si tu opětně získali Balkánci, tentokrát ale bez řinčivých dechovek. Slavný chorvatský písničkář waitsovského ražení Darko Rundek, jemuž se s jeho Cargo Orkestarem koncert mimořádně vyvedl, snad ani zklamat nemohl, zato jeho křehounkou slovinskou kolegyni Brinu Vogenik tu málokdo znal, což neměnilo nic na tom, že jí někteří přítomní tleskali vestoje. Srbská kapela KAL, vedená Draganem Jističem, vydala sice zdařilé album, nicméně naživo to bylo malinko o něčem jiném. Řekněme, že se KAL snažili publiku až příliš zavděčit svou cikánštinou s dvěma akordeony. Zpěvák Tcheka z Kapverdských ostrovů, domoviny balad morna a Cesarie Evory, nás na svůj koncert zval z plakátů přilepených snad na každém rohu kongresového centra a když se k nim připojily i osobní referáty obeznámených odborníků a kamarádů o velké události, podezíravost opadla, přestože jí kousek zůstal. Zmizel natotata po první písničce. „Dobrý večer, jmenuji se Tcheka,“ řekl na úvod mladý černý klučina s kytarou a spustil svým krásným, mnohobarevným, do výšek položeným hlasem, doprovázen pouze hráčem na basovou akustickou kytaru, fantastickým perkusistou a kytaristou, z něhož šel mráz po zádech i mistrům flamenka. Ačkoliv se vlastně jednalo o komorní záležitost, míjející se s obřími prostory sálu, Tcheka to zvládl mistrovsky – a měl narváno ze všech nejvíc. To také o něčem na WOMEXU svědčí. „Tak takhle si představuji bezešvou, nadupanou fúzi,“ prohlásil Atty Béreš po vystoupení kapely Salsa Celtica, tedy třaskavé, divoké směsi skotské tradiční hudby, Kuby a latiny. Navíc posílené hostujícím Michaelem McGoldrickem na dudy, píšťaly a flétny. K vrcholům WOMEXU patřil určitě koncert baskického akordeonisty Tomáse San Miguela, trefně a vůbec ne od věci Petrem Dorůžkou přirovnaný k jakémusi evropskému gamelanu. Mělo to svou logiku: po jeho levici krotil početný arzenál nejrůznějších perkusí slavný Marlon Klein (Dissidenten, Angelique Kidjo, Trilok Gurtu), vypomáhající si navíc elektronikou, po pravici pak fantastické sestry Gomézovy txalapartu. Kouzelnou atmosféru zlaté éry tanga dokázal navodit argentinský zpěvák, pianista a trombonista Juan Carlos Cáceres s výpomocí cellistky, hráče na bandoneon a dvou perkusistů. Nešlo pouze o tango, ale i o hudbu, ze které bylo počato: písně milonga, brazilský taneční styl candombe nebo jazz.
Od roku 1999 se na WOMEXU udělují ceny za celoživotní dílo a zásluhy na poli world music. Letos kopie šest tisíc let staré sošky turecké bohyně plodnosti připadla zpěvačce a tanečnici Toto la Momposina z Kolumbie.
Přijela si ji do Sevilly osobně převzít z rukou Bogdana Beningara, ředitele lublaňského festivalu Druga Godba. Po děkovné řeči si bosky klekla na zem a přítomným zazpívala jednu ze svých tesklivých balad. V její hudbě se mísí původní indiánské vlivy s africkými, španělskými a kubánskými. Je považována za divu kolumbijského stylu cumbia, typické latinskoamerické směsi postavené na rytmech a synkopovaných melodiích; její písně stojí ale i na dalších karibských stylech: bullerenge, chalupa, garabato, oslnila rovněž s rumbou, kubánským sonem či bolerem. Narodila se na ostrově Momposina (odtud její jméno), ležícím uprostřed řeky Magdalena, pramenící vysoko v Andách, kde se dodnes udržují prastaré vesnické tradice. S těmi se setkávala od útlého mládí také během cest podél atlantického pobřeží a později je proslavila i mimo Kolumbii. Své první evropské album vydala v roce 1985, koncertně se pak představila o šest let později na festivalu WOMAD. Celosvětovou slávu si ale získala až albem La kandela vivat natočeném pro značku Real World v roce 1993. „Zpívám pouze písně, které se v mé rodině předávaly z generace na generaci. Hodně lidí na některé z nich už zapomnělo a to není správné, minulost si musíme pamatovat a čerpat z ní inspiraci pro další život,“ řekla Toto la Momposina na WOMEXU.
