Glitterhouse, 2022, 32:28
David Eugene Edwards, vnuk potulného kazatele, sám přerozený v kazatele temné strany americany, dávkoval řadová alba svých Wovenhand ve dvouletých intervalech. Mezitím stihl tu soundtrack, ondy „bokovku“. Neobvykle dlouhá příprava deváté řadovky Wovenhand ovšem započala už po bokovce Risha (2018), kterou Edwards natočil v duu s Alexanderem Hackem. Vinu na nedodržení obvyklého intervalu nenese čínské nadělení, ale s věkem rostoucí autocenzura: „Zabralo nám víc než čtyři roky, než jsme byli s výsledkem absolutně spokojení.“
Ačkoliv předchozí titul Wovenhand Star Treatment (září 2016) dělí od Silver Sash pět a půl roku a hudba vznikala jinak (hned se k tomu dostanu), alba na sebe navazují jak stylem, tak soundem s dominantní kytarou Charlese „Chucka“ Frenche (též HC/punkoví Planes Mistaken For Stars či „depresivně pomalí“ Cloak Of Organs). French sice zdůrazňuje, že „deska Silver Sash je v katalogu Wovenhand unikátní tím, že se tvořila doma, se spoustou elektroniky a míchala v době pandemie“, ale jemně bych polemizoval. Nečekejme zase takový obrat. Což nevadí, Edwards a spol. se dávno dobrali působivého a osobitého tvaru. „A spol.“ přitom platí skoro doslovně, protože ani sestava Wovenhand se kupodivu příliš nezměnila. Nováčkem v partě je pouze hráč na klávesy Dylan Nadon (předtím bubeník v sólovém projektu zpěvačky různých post-rockových a psychedelických spolků Emmy Ruth Rundle) a popravdě, občasné syntezátorové mlhy nejsou tak podstatné, i když třeba titulní píseň Silver Sash věru stříbřitě rámují.
Zmíněná odlišnost vzniku oproti předchozím titulům? Dlouholetý kytarista kapely Chuck French se stal spoluautorem kompletního repertoáru alba. Jinými slovy, Edwards nechal hudbu na něm, sám se staral o texty, byť vybírání těch správných motivů a cizelování materiálu zabralo ona dlouhá léta. „Měl jsem v počítači spoustu muziky v rozdílném stádiu dokončenosti a z různých dob. Sestavil jsem Davidovi playlist a začali jsme ho hltat bit po bitu. Něco vyřazovali, většinu využili,“ vysvětluje French. Samotný proces nahrávání v domácích studiích v Denveru pak už příliš času nezabral.
Autorský styl Wovenhand měl French ovšem v uchu a nevybočil z něj. Mírný posun v soundu ale přece nastal. Industriální údernost a tkanivo řvoucích a vazbících kytar v úvodní skladbě Tempel Timber upomene až takové Swans. Jistě jde o jednu z nejhlučnějších záležitostí, jaké Wovenhand nahráli, ovšem základ zůstává shodný. Vždyť o otvíráku předchozího alba Come Brave by šlo napsat skoro totéž, jen razance zase o trochu povyrostla. Ale kouzlo Wovenhand pořád spočívá v „mystičnosti“ hudby, v biblických příměrech textů, obraznosti noirových filmů a atmosféře jižanské gotiky. A komu se stýská po akustičtějších kusech, korespondujících s Edwardsovou alt-countryovou minulostí, dočká se třeba v podobě hypnotické balady Duat Hawk. Zkrátka, máme tu další silnou desku Wovenhand.
Tak, teď už to chce jen koncertní turné, křížící Česko.