Co si budeme povídat, zeměpisně ani hudebním zázemím nestojí americká písničkářka s banjem a zpívající čínská virtuózka na citeru guzheng zrovna moc blízko sebe. Mezi old-time music a čínskými tradičními písněmi nelze také vložit rovnítko bez ohlížení se přes rameno, kolik lidí si za vámi ťuká na čelo. S požehnáním vzájemných empatií je v hudbě ale možné úplně všechno a nemusíte hned myslet na veledílo. Abigail s Wu takové oslnění posluchačů ani neměly v plánu – stalo se tak přirozeně.
Než se zaposloucháte, a tím pádem zjistíte, jak plynule dokáže anglicky zpívaná apalačská balada přejít do ukolébavky v mandarinštině, z prvotního šoku by vás mohlo vyvést pár faktů. Jsou letitými kamarádkami a na vyzmizíkování rozdílnosti už předtím pracovaly s kytaristou Kai Welchem v triu The Wu-Force; Abigail v Pekingu kdysi pracovala, plynně mluví čínsky a s manželem Bélou Fleckem a skupinou Sparrow Quartet v Číně často koncertovali. No a Wu Fei žije v Nashvillu, studovala improvizaci na Mills College a pokračovala hraním s Johnem Zornem a Fredem Frithem. Takže je vlastně s podivem, že společné album s Abigail natočily až teď.
Sladění jednadvaceti strun starobylé citery s clawhammer banjem nejlépe vystihuje skladba Banjo Guzheng Pickin’ Girls, kdy vám ani dvoujazyčný zpěv nepřijde jako něco obzvlášť nepřirozeného a připraví vás na humorně feministický duet v čínštině Who Says Women Aren’t as Good as Men. Začnete si také všímat důležitého albového podtextu: Wu všem většinovými Chány a vládou propagandisticky zneužitým tradičním písním vrátila původní podobu a národnostní příslušnost. K oblíbené baladě The Roving Cowboy se přidala s Avarguli, vznosnou melodií Ujgurů z nešťastné provincie Sin-ťiang, a vznikl tak osmiminutový fascinující manifest hrdosti. Přeslavný žalozpěv Water Is Wide, propletený s písní Wusuli Boat Song národa Nanai, je pak posluchačsky nejvděčnější. Proto s ním zřejmě producent Béla Fleck naprosto skvělé album otevřel.