Xiu Xiu: Plays the Music of Twin Peaks

xiuPokud má někdo mylný dojem, že tvorba cover verzí je něčím podřadným, co nemůže nikdy dosáhnout úrovně autorských skladeb, rozhodně mu lze doporučit zatím poslední album kalifornských experimentátorů, které se vypořádává se slavným soundtrackem Angela Badalamentiho. Celý projekt vznikl loni, při příležitosti australské výstavy David Lynch: Mezi dvěma světy, ale ohlas byl takový, že se kapela rozhodla s pásmem vyrazit i na koncerty. U nás mimochodem v září donutili všechny skalní příznivce k cestě do Pardubic, protože jediné české vystoupení s tímto projektem proběhlo překvapivě v tamním divadle. Po úspěšném turné se trio rozhodlo svou verzi studiově zaznamenat a k vydání došlo při příležitosti letošního Record Store Day.
Album, které je brilantní ukázkou, s jakou invencí lze přistoupit k velmi známému materiálu, produkoval bývalý člen kapely Jherek Bischoff. Pod jeho vedením se kapele podařilo zachovat to, čím je originál nejzajímavější: tedy tím, jak se Badalamentimu daří kongeniálně hudebně naplňovat režijní vizi Davida Lynche, ve které se prolíná realita se snem i vizemi, a děsivost s krásou. V nových verzích epických kompozic se střídají disharmonie a popové melodie, přičemž dramatické, ale noblesní momenty se zlomem mění v industriální hlukovou kakofonii. A stejně tak zamyšlené tóny klavíru a romanticky echované tóny kytary přepadávají do zcela jiného světa zpětných vazeb a rozvibrovaných i brumících drone pasáží.
Způsob, jakým kapela naložila s materiálem, jasně dává najevo, jak šťastné rozhodnutí stálo u zrodu. Nejde tu o nostalgickou poctu, ale místy až radikální pojetí, které ovšem s odlišným zvukem dosahuje podobných účinků jako původní hudba. Ne, samozřejmě by bylo asi drzé i značně nadnesené tvrdit, že originál tu byl překonán, ale rozhodně ani na okamžik nedochází k momentu trapnosti plynoucímu z pouhé exhibice, která by nahrazovala autorovo skladatelské mistrovství a odsuzovala novou nahrávku do kategorie „zbytečné“.
Ve schopnosti navodit atmosféru, ve které se skrývají strach a obavy z toho, co bude následovat, se podařilo téměř nemožné. Finále, kdy až nepříjemně exaltovaným hlasem čte klávesistka Angela Seo úryvky z deníku Laury Palmer, pak skvěle funguje jako katarze všeho předchozího. Více než hodinový studiový záznam si tak nezadá s klenutými a pompézně vystavěnými orchestrálními eposy post-metalových alb. Čímž se lze vrátit k první větě této recenze. Chci tím říci, že předělat právě tenhle soundtrack byl od Xiu Xiu opravdu dobrý nápad.

Bella Union, 2016, 68:30

Přidat komentář