XIXA: Genesis

Jullian Records, 2021, 42:48

Cítíte se pod psa, víno vám ten večer už také nejede, a tak si s panákem v ruce pustíte Genesis. Když už, tak už. Melancholie vás sice žere zaživa, přesto byste přísahali, že vlastně krásně a k protivení se tomu není důvod. Namísto kocoviny si ráno rovnou otevřete arizonské červené, jaké jiné, že, a vejdete do nového dne s pocitem, že hůř možná může být, pokud k tomu ovšem bude hrát TAHLE hudba, tak ať si všechny problémy světa políbí víte co. A než po kapele opakovat, jak nově propadla „sluncem vyběleným písním protkaným gotickým hororem“, proto ten osobní úvod. Aby bylo jasné, že přes všechnu tu temnotu, jde občas o fanfáry k Svátku Nanebevstoupení, jak nám to ostatně v mohutně rozpínavé skladbě Feast of Ascension sama podsouvá, ačkoliv do nás během toho řeže ostrými kytarami a nepomůže, že za zpěvu dětského sboru z Grónska. Tucsonem prý jen projížděl, nakonec ale stihl ještě další citovou podprahovku Land Where We Lie, s údajně přiznanou citací ze soundtracku k hororu The Lost Boys.

Oproti minulosti už XIXA tolik netíhne k peruánské „chicha“ cumbii, i když závanu její psychedelie se nadobro nezbavila, a jak to s ní leadři Gabriel Sullivan a Brian Lopez dál zamýšlejí, naznačili v báječném singlu Eclipse: vzpomínky na mládí si vzít nenecháme. A bezpochyby ani Tucson, jinak by v jejich hudbě bylo možná leccos jinak. Takhle je vše pořád na místě: desperátský rock, surf, tex-mex, pop klávesy, Morriconeho spaghetti western, spirituální odkazy, gotika; a body si znovu připisují za melodie a výtvarník Diaz za obal. A přece vnímáme novoty: to ten vpád elektroniky, šumů, zkreslení, reverbů.

Znovu došlo i na pouštní frončaft: alžírští Imarhan, mezi tuarežskými skupinami, jedni z nejinovativnějších, v Eve of Agnes s kytarami a tleskáním s chutí vklouzávají do křesťanské mystiky, jako by v ní byli doma a „žár vycházející z tvého popela“ jim něco připomínal. Parádní skladba a vůbec celé album je prostě ¡Está genial!

 

Přidat komentář