XOSÉ LOIS ROMERO & ALIBORIA: Latexo

Vlastní náklad, 2020, 41:43

V tom, že Iberský poloostrov patří v rámci Evropy k hudebně nejzajímavějším místům, nás pravidelně utvrzují kapely a sólisté z Portugalska, Katalánska, Baskicka, jižního Španělska a v neposlední řadě také z nevelké Galicie. Území kolem poutního místa Santiago de Compostela má jazykově a kulturně blízko k Portugalsku, ale to neznamená, že by se tamní hudba nutně podobala fadu. Po energickém dívčím triu Tanxugueiras, které v předních žebříčcích world music bodovalo na jaře, a po letní epizodě s klidnější nahrávkou Xabiera Diaze As catedrais silenciadas se na podzim dostala do hledáčku odborné veřejnosti syrová nahrávka hudebníka Xosého Loise Romera a ženského sboru Aliboria.

Latexo je druhé album této formace, která se na pódiích úspěšně pohybuje necelé čtyři roky. Romero je autorem hudby i textů (zčásti jde však o úpravy lidového materiálu), album produkoval a vydal. Hudba, kterou Aliboria nabízí, je výrazně rytmická. Nebýt vokálních harmonií typických pro středomořskou oblast, měl by člověk pocit, že poslouchá bubenickou seanci z Afriky. Zvuk alba stojí na kombinaci nejrůznějších perkusních nástrojů, ať už se jedná o tamburíny (pandeiros), lžíce (culleres), škeble (cunchas), bubny (bombos) nebo tleskání (palmas) – ostatně v bookletu zabírá jen výčet těchto rytmických instrumentů tři řádky. Proti nim či zvukově nad nimi pak stojí sborové hlasy, které zpívají a/nebo rytmicky skandují.

Sám Romero tvrdí, že se svou hudbou snaží nejen aktualizovat staré galicijské folklorní vrstvy, ale zároveň vyzpívat zvuk samotné Země. A je pravda, že údery provázené skandováním a následované a cappella ženským sborem v Danza de Lampai znějí impozantně. Navíc univerzálnost Země je zde znázorněna nejen „africkým“ charakterem některých skladeb, ale také například latinským rytmem v Ruma e Muiñeira do Castro, ovšem naroubovaným na galicijský lidový text. Prostě sugestivní exotika z míst, kde by to našinec nečekal.

 

Přidat komentář