Yasmin Williams: Fingerstylový lék na úzkost duše

Instrumentální kytarová alba v nadžánrových výročních anketách moc nefigurují, takže ti, co v nich ukázali prstem na Urban Driftwood, a bylo jich požehnaně, k tomu měli určitě pádný důvod. Také že ano; a navíc: pětadvacetiletá Yasmin Williams je prý vším, jen rozhodně ne tím, čím obvykle černošští akustičtí kytaristé bývají.

Ačkoliv je hra rodačky z Virginie odvozená od vžité techniky fingerpickingu, možná vás překvapí, jak málo, vlastně skoro vůbec, je k někomu jmenovitě přirovnávána, což není ani tak záhada, jako spíš výsledek zhodnocení situace. Yasmin opravdu nelze jen tak k někomu přiřadit, protože hraje – v každém smyslu toho slova – naprosto originálně, jakkoliv v její hudbě spoustu odkazů pochopitelně najdeme. Ne však natolik zřejmých, abychom mohli žonglovat s konkrétními vzory.

Cíle si dáváme každý jiné. Nejprve se Yasmin, hrající dosud na klarinet, rozhodla ve videohře Guitar Hero 2 dosáhnout nejvyššího stupně obtížnosti, a když to dokázala, naučila se na elektrickou kytaru. Teprve s akustickou se před ní ale otevřel docela jiný hudební svět. Obzvlášť ten autorský. Mezitím vystudovala na univerzitě kompozici a na předměstí Washingtonu, v Takoma Park, se napojila na uměleckou komunitu Rhizome DC, kde objevila nahrávky slavného místního rodáka, nedostižného kytarového „primitivního“ génia Johna Faheye. Pak si přidala Michaela Hedgese a zaujal ji William Tyler; dobře také věděla o jediné „bohyni“ z oboru, o generaci starší Kaki King. Tím pro Yasmin „bělošské“ inspirace nadobro skončily. Pozornost upřela na Elizabeth Cotten, Sister Rosettu Tharpe nebo Algiu Mae Hinton. Pak zvládla hru na koru a propadla hip hopu.

Na druhém albu Urban Driftwood od ní proto neuslyšíme běžný folk, natož moderní bluegrass, jazz nebo blues a už vůbec ne bůhvíjaké relaxační meditace. Takže co vlastně posloucháme? Nic, co by se zkrátka dalo žánrově zarámovat, i tak po téhle mnohovrstevnaté hudbě toužíme. Amatéři zvládající alespoň pár akordů se možná ztratí v popisu otevřených ladění, fingerpickingu, lap tappingu nebo přednostech kytary Skytop. A proto se většině asi uleví, když od kytaristy velikosti Williama Tylera uslyší: „Nemám vůbec ponětí, jak to dělá.“

Podle Yasmin úplně jednoduše: skoro vůbec necvičí klasické stupnice, které by jí pro skladby rotující v hlavě byly prý stejně nanic. Když napíše novou, dopředu tuší, že je hráčsky tak složitá, že ji čeká ještě hodně práce, než nápad z hlavy převede na struny kytary. Takže to zkouší tak dlouho, až je spokojená, přinucená zároveň vymýšlet ojedinělé techniky téměř za hranicí chápání. Prsty přitom ťuká do strun neslyšenými způsoby a nebudete daleko od pravdy, když si ji představíte sedět za klavírem.

Instrumentální kytarová alba v nadžánrových v . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář