YO SOY INDIGO: Yo Soy Indigo

Yo Soy Indigo tomu říkají poněkud vykonstruovaně folk-funk, nebo také freak-folk-jazz. Internacionální šestice, kde čeští muzikanti tvoří jen třetinu sestavy , vznikla prý v Praze před čtyřmi lety náhodně při jamu a z její hudby je to znát: skvělé muzikantství, instrumentální hravost i souhra jsou patrné a na mnoha místech vytryskují i z debutového alba. Ostatně přinejmenším jména basisty Fredrika Janáčka a bubeníka Dušana Černáka nejsou nikterak neznámá.
Stejně tak je ale jasné, že tím nejdůležitějším prvkem, určujícím směr, je tu americká zpěvačka a kytaristka Emily Thiel. Je to její hlas, který vyděluje skladby ze zaměnitelnosti, ale také dává písničkám mantinely.

 

Pestrá fúze a proplouvání mezi žánry totiž skvěle funguje na pódiu, ale ve studiově pořízeném záznamu způsobuje určitou roztříštěnost. Dobře je to patrné už v druhé skladbě Cain & Abel – z křehce akustického úvodu se přelomí do sice oduševnělého, ale regulérního popu, ze kterého ale jako by navíc zároveň vykukoval artrockový background. Obzvláště klávesista nezapře, že sedmdesátá léta jsou v hudbě pro něj nejinspirativnější. Klidnější a aranžérsky skromnější nebo jazzem nasáklé zamyšlené polohy nicméně kapele svědčí více. Díky vynikajícím instrumentálním schopnostem si právě v nich může dostatečně „vyhrát“ s náladami, uvolnit se a nechávat vyznít suverénní projev zpěvačky, která navíc dokazuje, že se ani v nejmenším nemusí držet jen jediné hlasové polohy. O to víc příjemně překvapí, když se deska alespoň na chvíli vzdá písničkového formátu a popustí volnost experimentálnějšímu pojetí, tak jako ve skladbě Barney the Barnacle.

 

Debut kosmopolitních Yo Soy Indigo je příjemným zážitkem i pro nezasvěcené; uklidňuje i duševně posiluje, a přestože nepřináší nic objevného či novátorského, právě svým kvalitním provedením (o zdařilou nahrávku se postarali Matouš Godík a Lukáš Martinek) jen sotva může zklamat. Přesto však není pochyb o tom, že atmosféra reagujícího klubu a energii předávanou na koncertě mezi publikem a kapelou, sebelépe nahrané album jen sotva může nahradit.

 

vlastní náklad, 2018, 62:53

 

 

Přidat komentář