Youssou N’Dour v branách nové éry

Peter Gabriel tvrdí, že senegalský zpěvák Youssou N’Dour má hlas z tekutého zlata. Podle magazínu Time, který ho zařadil mezi stovku nejvlivnějších lidí roku 2007, jste ho prý určitě už slyšeli, jenom o tom možná nevíte. Nedávno vydal nové album Rokku Mi Rokka a se švýcarským režisérem Pierrem-Yvesem Borgeaudem natočil filmovou road movie Return To Goree; návratem na senegalský ostrov Goreé s nevidomým tuniským pianistou Moncefem Genoudem a dalšími jazzovými supermuzikanty připomíná, že právě tady, na bývalém strategickém překladišti černých otroků – lodě odtud odvezly přes deset milionů lidí – začala jazzová odyssea. Youssou N’Dour má ale napilno už bezmála třicet let.

Léta žil rozkročený mezi Afrikou a Západem. Pro jedny afropopový zrádce (globálním hitem 7 Seconds, duetem s Neneh Cherry, si to fakt zavařil), pro druhé ,maják world music‘ („Album Immigrés mně dokonale změnilo život,“ vyznal se věhlasný Charlie Gillett). Nejviditelnější ze všech muzikantů černého kontinentu se o své pozice bil jako lev. Ta samá alba chytře nabízel ve dvou podobách: Evropanům popově uhlazená, až s nimi loajální publikum vyloženě děsil, doma pak rozdivočelá syrovým rytmickým mbalaxem, se kterým si stejně žádný běloch neví rady. I tak to schytával ze všech stran: když ho anglický magazín fRoots před pár lety zvolil africkým umělcem 20. století, v Africe mnozí nadskakovali: „A co King Sunny Adé, Fela Kuti, Franco nebo důstojná a statečná Miriam Makeba? Youssou N’Doura si vážíme, ale nikdo z Evropanů nemá žádné právo nám vnucovat, kdo je a kdo není nejlepší. On jím rozhodně není. To je nesmysl.“

Což je pravda, i když jak se to vezme: v Senegalu je málem za nedotknutelného Boha, všudypřítomného hudebního věrozvěsta, vždyť on to byl, kdo přeměnil vesnické vířivé wolof tance za dunění bubnů sabar v městský styl mbalax, pýchu moderní senegalské hudby. Peněz má jako šlupek, vlastně by se v nich mohl na africké poměry topit, a tak je pro jistotu vráží do mladých. Vlastní největší nahrávací studio v západní Africe a nejnavštěvovanější hudební kluby. Dveře k senegalskému prezidentovi má kdykoli otevřené, politici na něho dají, pro lidi představuje národního tribuna, a když starostovi Dakaru přeroste binec přes hlavu, brnkne N’Dourovi, ten složí písničku a za týden můžete z ulic jíst. Každé nové album senegalského zpěváka Youssou N’Doura přesto doprovázejí četné spekulace. Nikdy nevíte, s čím přijde. V tom zůstává jedinečný a nepřekonatelný.

Na tři roky staré nahrávce Egypt se vyznal z úcty k senegalské formě mystického islámu – tzv. mouridismu. „Islám představuje náboženství tolerance a porozumění. A neznalost dokáže zmrzačit jeho skutečné poselství,“ vysvětloval a zaskočený svět v tom cítil výrazné N’Dourovo antiamerické poselství. Všude jinde i tak zůstali z Egypta ohromení, Senegalci se k němu ovšem obrátili zády: nemohli na něj tančit, chyběl rytmický mbalax; především mladá generace pak zpěvákův ostrý obrat vnímala jako lísání se do přízně marabutům, vlivným duchovním vůdcům mouridismu. Vyhraněný názor zazněl rovněž z tábora zpěváka Thione Secka, notabene ze stejného národa Wolof jako N’Dour: proč mu sakra lezeš do zelí? Na vysvětlenou: Seckovo o něco málo později vydané album Orientation působilo dojmem, že se po N’Dourovi opičí, přestože v Senegalu každé malé dítě ví, že k arabské a indické hudbě tíhl odjakživa.

Kontroverze doprovázejí také Rokku Mi Rokka. Název – Vy mně něco dáte, já vám něco dám – sice představuje podanou ruku, nicméně pochází z řeči národa kočovných Fulbů, jehož od té své rytmicky a melodicky zcela odlišnou hudbu se N’Dour rozhodl tentokrát použít. Celá věc má ale jeden háček: hudebním králem Fulbů a odvěkým N’Dourovým konkurentem je zpěvák Baaba Maal z Podoru, regionu ležícího na křižovatce mezi Senegalem, Mauritánií a Mali, důležitém ložisku pouštního blues a údajném rodišti prehistorického reggae.
Původně, na úplném začátku, zatoužil N’Dour po mnoha celonočních sezeních s malijským kytaristou Alim Farkou Tourem natočit bluesovou desku. „Uštědřil mi cenné rady a odradil mě od toho. Jsi až příliš svázaný s životem ve městě, řekl mi. Přál bych si, aby jeho odkaz nezůstal nikdy zapomenut. Rokku Mi Rokka berte jako poctu velkému Touremu,“ vysvětlil Youssou N’Dour.
Svůj úmysl zaměřit se na sever Senegalu si nechal také svérázně posvětit: uprostřed dakarského koncertu přizval na pódium Baaba Maala s jeho dvorním kytaristou Mansourem Seckem a když prvotní šok a nedůvěru vystřídaly během velkolepých pěveckých sól doslova slzy nadšení z toho pro senegalskou hudbu vzácného momentu, bral to jako svolení.

Další pohled na vznik Rokku Mi Rokka podává David Bither z labelu Nonesuch: „Vím, že ještě než za mnou přišel, chtěl natočit bluesové album, dlouze o tom hovořil s Alim Farkou Tourem. Myslím si, že v blues hledal spíš inspiraci, to skutečné v N’Dourově hudbě vychází z jeho lásky k Senegalu. Také si říkám, že nebýt Egyptu, pro něho osvobozující zkoušce odvahy a velmi dobrého přijetí kritiky, Rokku Mi Rokka by znělo asi docela jinak.“
Zřejmě by se zmítalo mbalaxem, vy ale s překvapením zjišťujete, že ho tu je pomálu; vlastně ještě méně než na Egyptu, to když ho N’Dour rafinovaně propojil s Fulby a mauritánskou pouští a uspořádal do pansenegalského rytmického vzorce, jehož tradiční souzvuk podtrhuje účast malijského hráče na loutnu ngoni Bassekou Kouyateho, letitého spoluhráče Aliho Farky Toureho a výrazného reprezentanta malijského blues od řeky Niger. A kdyby jen to: skladba Létt Ma, s dalšími třemi kytaristy a především Dabbaax – N’Dour, Kouyate, kytara a perkuse – zní s ngoni (předchůdce banja) jako bizarní country blues. Kouyate exceluje i dál: skladba Sama Gámmu,v níž zpívá také Fulba Ousmane Gangue, dokazuje, jak struny ngoni (v Senegalu se jí říká xalam a mezi Fulby hoddu) poznamenaly zvuk alba víc než by jeden čekal; staly se jeho intenzivním katalyzátorem. Mimochodem, Bassekou Kouyateho doporučil Ali Farka, jakoby tušil, že ohebný N’Dourův hlas ke ngoni patří.

Oslava islámského bratrstva bratrstva Baye Fall (skladba Baay Faal) poskytuje další důkaz N’Dourovy náklonnosti vůči Senegalu jako celku, paradoxně v praskavě pouštním podání ngoni a kytary jedenačtyřicetiletého utajeného zázraku od mauritánských hranic Mody Ba, „schopného zahrát stejně drsně jako Tinariwen“.
Youssou N’Dour se ocitl ve svém živlu, nedbal na pověry a zvyky, otevřel se nejrůznějším vlivům a zůstal tribunem, jehož názor má pro Senegalce primární přitažlivost. Zpívá o nezávislosti země, sportovcích, kteří i po prohře zůstávají vítězi, kárá politiky a sklání se před svatými. Tady se žádná změna neudála. Hlas senegalské ikony má stále svou váhu, zvlášť když ji dokáže zabalit do sborového vyzvání, aby lidé používali zdravý rozum, viz majestátní skladba Xel se zpívajícími Rudim Gomisem a Ballou Sidibe z Orchestra Baobab, možnou splátkou za to, že jim N’Dour pomohl na albu Made in Dakar nažhavit jejich dávný hit Nijaay. Rokku Mi Rokka vibruje a září zároveň. Stejně jako Youssou N’Dour v branách nové éry.

P.S. Závěrečnou singlovou hiphopovou popíkárnu Wake Up (It’s Africa Calling), opět s Neneh Cherry, zkoumající tak prý své fulbské kořeny, vynechte. Nemá se zbytkem zdařilého alba nic společného.

P.S.S. Ve vlastním zájmu se obloukem vyhněte většině recenzí Rokku Mi Rokka otištěných v Čechách. Sdělí vám totiž, že tu hraje Ali Farka Toure, album zní nuceně popově, přetéká domorodým mbalaxem a místy připomíná romantické refrény Honzy Nedvěda…

Přidat komentář