Yuki Numata Resnic: For Ko.; Ralph Samuelson: The Universal Flute

YNR-square-digitalcoverHouslistka Yuki Numata Resnick, známá z Talea Ensemble nebo American Contemporary Music Ensemble, se na svém albu For Ko. chce svěřit se svou dávnou náklonností k J. S. Bachovi. Zvolila tedy jeho

Partitu No. 1 in B minor, kterou nadala decentní zažitostí, hloubkou záběru, vstřícnou lahodností, občas i rozradostněnou úprkovostí, rozehrávanou brilantní vemlouvavostí, ale i hloubavou vyčkávavostí; její housle se rozezpívávají s plnou vehemencí a zároveň vzletnou sbíravostí.  Navíc si (však) vymyslela, že Bacha zkonfrontuje se soudobými skladateli a jejich dílky prolne jednotlivé dvojúseky Partity. Což je rozhodně zajímavý a dost neobvyklý nápad: porovnat velkého Mistra minulosti s návaznostmi a odlišnostmi současných tvůrců. Pokud máte zájem o podrobnosti tohoto srovnávání, začtěte se do obsáhlých vývodů Tima Rutherforda-Johnsona v bookletu desky, které vám bachovská notování vysvětlí snad do poslední eventuality. Mne nicméně zaujalo právě to v závorkách, totiž jak zmíněná konfrontace funguje – nikoli podle teoretických postulátů, nýbrž poslechově. A v tomto ohledu přijímám Remembranci Caleba Burhance jako odezvově návaznou, smířlivě jemnocitnou s minimalistními názvuky a s postupně zabíravým plnoštíhlením. Problémem mi je už Dead Wasps in the Jam-Jar Clary Iannotty, sice zádumčivě vyvěrající, ale záhy vystřebávaná s až akrobaticky proskučivou rozehrávaností na ostří melodie a šumu. Zcela z jiného ranku je pak pohádkově dětská Trunket’s Sarabande Matta Markse s obsáhlým humorně napínavým mluveným textem, kterému napomáhají jak houslové smeče, tak střihovost vpichů s doličujícím podšleháváním do stupňování dramatičnosti – až do vláčnivé zběsilosti a probírkového zatikávání. Mimo Bacha vyčnívá i Bourée Andrewa Greenwalda, kalamitně rozborcené a zádrhelně vyhoblovávané, úhozově zabourávané a proskrumáženě proskučované.  Každý opus má svoji osobitost, jenže pohromadě je to galimatyáš. Galimatyáš, který ovšem má svou velkou výhodu pro sólistku: ukázat, že všechny ty polohy brilantně zvládá.
ralph
Ve zcela opačném pólu se nachází se svým moderním pojetím shakuhachi Ralph Samuelson. Ten si zvolil velice citlivě skladatele svých rešerší  v The Universal Flute, aby mu vyplynula jednoznačná symbióza, přes kompoziční rozdílnosti jednolitá nálada, ke které ovšem přispívá svým výzevným a zároveň konejšivým podáním. Je to patrné hned v titulní skladbě Henryho Cowella, meditativně obhalivé i objímavě vynořivé, pronikavé i vzdalované. K „poemě“ Teizo Matsumury Shikyoku Ichiban už si přizval hráčku na koto Yoko Hiraoku a společně se s potichlou rozvažujícností vydávají do šerosvitné náznakovosti a niterného vytržení, chvílemi nářkového, chvílemi vyjemňovaného, až mýtizovaného, zapadavého i znovu vyroňovaného. Naléhavou předtuchovost nutkavě rozkolíbává Hi Kaeshi Hachi Mi Fu známého elektronika Richarda Teitelbauma. Je nepřekotně zabíravé, pokojně šlojířované a v posledku dohoukávané. Bun-Ching Lamovy Three Songs of Shide oplývají příchutí dálek, což jim namnoze dodává Tomoko Sugawara s kugo harfou, vše je tu křehce zatajemňováno s podmanivou melodičností a rozbrnkávaným podrytmizováním. Prolíná se tu nenásilná verva s napjatým a odlehčujícím šolícháním, návaznost nástrojů hraničí takřka s karaokéovostí. Rozvernostní hybností zaujme i Afterimage Elizabeth Brown, je to s předvídavou návazností vevroucněné luznění s Yoko Hiraokou, výplňkující se svým shamisenem a hlasovou doherností vyvěravé prošátrávání a odtajemňování tématu až do gejšovosti. K repríze titulu (s dvojnásobným časem) si Samuelson přizval bansuristu Steva Gorna, což má za následek jak propojení promyšlené a zamyšlené sólovosti s doložovaným rozdvojováním, tak rozvlákněnou rozebíhavost a stále znovu odhodlávané zakochání, plné očekávání, nezjitřované, naopak upokojivé. Je to album, do kterého by se měl zaposlouchat ten, komu je teskno. Vyléčí ho.

Innova, 2016, 47:46; Innova, 2016, 53:16

Přidat komentář