Z přízemí: Choroš

Posluchačům orientujícím se na nejen mainstreamové hudební scéně, a tedy i čtenářům UNI, určitě není potřeba příliš připomínat početnou formaci Neočekávaný dýchánek. Dryáčnická směs klezmeru, balkánských vlivů, punku i country oblažovala klubová i festivalová podia dvě desetiletí, zůstala po ní tři studiová alba, a úspěchy ji provázely i v zahraničí – ať už to byl maďarský festival Sziget nebo třeba nadšené publikum ve Francii a na dalších místech Evropy. Její rozplynutí bylo pozvolné, související i s tím, že členy pražské kapely zavály založené rodiny do dalších měst. Zdravému jádru však doba muzikantské nečinnosti dlouho nevydržela: zpěvačka a flétnistka Zuzana Hanzlová, kytarista a baskytarista Antonín Hluštík, a z akordeonisty ke klávesám přesunutý (a na předchozí nástroj stále v kapelách Byl pes a Rudovous souběžně hrající) Michal Šmíd, řečený Faker, začali brzo kout nové písničky.

 

„Vzniklo to celé z popudu mého muže Michala Hanzla, který měl dojem, že lidstvo by bylo ochuzeno, kdybych se někde neexponovala,“ konstatuje se zjevnou ironií a s odstupem zpěvačka Zuzana. Michal Hanzl, který léta pořádal festival Litoměřický kořen, už ostatně podporoval i aktivity předchozí formace. Vznik se datuje na podzim 2014. „Antonín hledal uplatnění pro své kytary ,rážovkyʻ, Zuzaně se nahromadily nápady na další crazy outfity, a z majitele akordeonu se stal uživatel klavíru,“ shrnuje důvody sama kapela na webu. „Mezi definitivně posledním koncertem Dýchánku a první zkouškou nového ansámblu byl asi rok,“ doplňuje Faker. Doba se pochopitelně mezitím změnila, na přelomu tisíciletí masivní obliba vzedmuté vlny world music mezitím opadla, a několikasethlavé davy, které Dýchánku tleskaly v litoměřickém, boskovickém či mikulovském amfiteátru či v pražské Akropoli, už byly minulostí; začínalo se „od píky“, znovu a skromně.
Nové trio tak paradoxně poměrně dlouho nemělo ani název. „Jako Zuzana – Faker – Antonín, jsme vystupovali několik let. Vzhledem k ,četnostiʻ našich vystoupení jsme dlouho neměli potřebu název nějak zvlášť řešit,“ směje se Faker. „Původně jsem razila název Trio Hejkalka, ale to neprošlo,“ krčí rameny Zuzana. „Choroš – jakože dobrý, míněno z ruštiny, ale zároveň chorý, taky přisátý na jiné písně a interprety, a taky jako bizarní věc,“ vypočítává významy slova, které si nakonec zvolili, a pod kterým si jedinci bez fantazie představí jen houbu. Souběžně nicméně vznikl i slogan „Choroš – lanýž chudých“.
Své místo od počátku v repertoáru měly, vedle vznikajících nových skladeb i nápadité coververze. Zatímco vlastní repertoár je spíš zadumaný a co do tempa rozvolněný, právě ony zastávají roli toho, co publikum naopak rozhýbává. Zároveň je to prý – vedle kláves v obsazení – jeden z důležitých rozdílů, kterým se aktuální kapela liší od svého neočekávaného předchůdce. „Ano, Choroš je komornější a oproti Dýchánku hraje podstatně víc převzatých, nebo lépe řečeno ukradených skladeb,“ shrnuje klávesista. Profil na bandzone.cz ovšem zdobí i poněkud sarkastické žánrové zařazení „agro-pop“. Sarkastické, protože na pop má kapela až příliš přemýšlivé texty, zcela vzdálené pouhé textové výplni, s charakteristickou lyrikou a humornou nadsázkou, dokazující, že stejně jako neberou členové Choroše příliš vážně ani sebe, nelze od nich čekat ani hlubokomyslnost ohledně postřehů z života kolem nás. „Nejsou tu odpovědi, jsou jenom otázky. Jak dlouho ještě půjde těšit se z klobásky?“, ptá se Zuzana poťouchle v jedné z písní.
Na podzim 2017 sestavu rozšířil bubeník. Nebo by spíš – vzhledem k jeho skromné bicí sestavě – bylo přesnější říci perkusista. Jana Pydycha si mnozí mohou pamatovat jako dlouholetého spoluhráče svérázného písničkáře Jiřího Konvrzka, ale i jako člena posledního období… Neočekávaného dýchánku. „Když jsme řešili rytmickou posilu, tak nás prostě Honza napadl jako první. Do té doby jsme se vídali sporadicky, ale když jsme ho oslovili, tak to bylo myslím oboustranně radostné shledání,“ shrnuje stav věcí Faker a Zuzana přikyvuje: „Chtěla jsem, aby to bylo takový hodně bazální, ale protože jsme se rytmicky trochu ,roztejkaliʻ, angažovali jsme Honzu. Chtěla jsem, aby hrál jako Paula Nozzari na jednom vystoupení Byl psa v Litoměřicích.“

Už jako kvarteto (na čtyři se zvýšil i počet měst, kde žijí jednotliví členové) se Choroš pustil do nahrávání prvního alba. Technicky se o to postaral Vojta Noha, člen spřízněných a zmíněných Byl pes. „Natáčení debutu opět inicioval a zorganizoval Michal, my bychom se k tomu asi nedokopali. Na CD je to zachycený tak, jak nejlíp jsme to za dva dny u nás v obýváku zvládli nahrát,” přiznává Zuzana. Možná i to je důvod, proč letos v srpnu vydané album Přichází jednorožec, nakonec oproti výrazně divočejším vystoupením zní mnohem umírněněji, a vlastně až překvapivě seriózně. „Že je to krotký mě mrzí, ale my nakonec takoví asi jsme, krotcí,“ zamýšlí se Zuzana. „Prostě jsme se dohodli, že zaznamenáme, to, co máme. Jelikož vypadly četné ukradené, a často svižné skladby, zbyly nám ty autorské, mezi kterými převažují dumky,“ nabízí další vysvětlení „majitel klavíru“.

 

Když ale na podzim Choroš křtil desku v pražském Kaštanu, byla to zase živelná party. Těch, kteří si uvědomují, že podobná nadčasovost a formace, které jen nesledují aktuální trendy, rozhodně nejsou samozřejmé, totiž není zas tak málo, jak by se mohlo zdát.
„Nemusíme si nějak dlouze vysvětlovat, co a jak kdo má hrát, nějak to vyplyne samo. Jednu chvíli jsem si myslel, že tenhle druh hudebního souznění s Dýchánkem umřel, ale naštěstí to tak není,” vysvětluje Faker, co ho stále udržuje v tom, věnovat spoluhráčům s věkem stále vzácnější čas. „Ambice nám všem byly myslím vždycky trochu cizí, hlavní je, když to někomu udělá radost,“ přidává se Zuzana. A její kolega s podezřele vážnou tváří přikyvuje: „Dokud člověk tvoří, tak žije.“ A pro jistotu dodává, že by to chtělo si za jeho výrokem představit emotikon „životní moudro“.

 

Přidat komentář