Z přízemí: Ette Enaka

Nevím proč, ale kdykoli narazím na název jihomoravského tria, vybaví se mi dávná skladba Indiáni milujou hory od jedné už skorozapomenuté skupiny. Ette Enaka se totiž pojmenovali právě podle jihoamerických Indiánů. A paradoxně teprve po zhruba dvou letech fungování se od jedné slečny z Kolumbie dozvěděli, že to v jejich jazyce znamená něco jako „naši lidé“. Stejně tak u jejich počátků, spojených s úvodem roku 2016, stála náhoda.
Leckdo si snad ještě vzpomene na The Mood, moravské ctitele cinkavě spacerockových, rozechovaně postrockových a jinak modulovaných kytar. Anebo si – ehm – může najít tuhle stránku v únorovém čísle roku 2009. Energická formace existovala třináct let, zůstalo po ní několik alb, stovky koncertů, včetně pár desítek zahraničních a pověst těch, pro které spolupráce a oblíbená zkratka D.I.Y. nejsou jen nálepky, ale životní podstata. V letech 2012–2013 ještě působili pod pozměněným názvem DeMood, vydali už jen digitální EP, a z uhersko-hradišťska se přesunuli do Brna. Když se pak odmlčeli, kytarista Aleš se vydal do Austrálie a pak i do Asie, kde žil asi rok. Po návratu měl pochopitelně chuť kapelu obnovit, ale ostatní spoluhráči na to neměli ani pomyšlení. Dohodl se na tom tedy s bubeníkem Vítkem (zároveň Rutka Laskier) a baskytaristou Milošem (ex-Maniac Floor); oba pro změnu už delší dobu uvažovali o nové kapele, a chyběl jim kytarista. Vše tak do sebe zapadlo. „Po třech měsících, kdy jsme měli oznámený první koncert, jsem záměr obnovit DeMood opustil a začali jsme se plně věnovat nové tvorbě, prozradil pak Aleš v rozhovoru pro Full Moon. Protože ale nových skladeb nebylo tolik, a po zkušenostech z minulosti se nikdo ze zúčastněných neměl potřebu do všeho vrhat po hlavě, z repertoáru DeMood si na doplnění ponechali několik pro Aleše zásadních kousků.

K ve stereu se přelévajícím kytarám a charakteristickému zvuku wah-wah pedálu přibyly i smyčky z looperu, a zvuk stejně tak energický, jako se nebránící melodiím, jim brzo vybudoval pověst svižné a nenudící indie-rockové kapely. Ještě na podzim roku, kdy vznikli, vydali Ette Enaka EP Back to Square One, a to u nové znojemské značky Happy Mutant, kolektivu, ve kterém se angažuje i bubeník Vítek. Výsledkem rovnice emo + dance-punk + postrock je svěží vítr na domácí kytarové scéně, shrnuli pak jejich snahy v programu organizátoři Colours of Ostrava. Rok 2017 přinesl kapele úspěšné tažení soutěží 1Band2Play, ale zároveň vizi odmlčení se, neboť Aleš měl na delší dobu odjet pracovně do Ameriky. Nakonec z toho sešlo, takže mohli kromě zmíněných Colours zahrát v létě i na několika dalších menších festivalech včetně Fluffu, Besedy u bigbítu či Mišmaš party. A na podzim odjet celé turné po boku amerických Wild Arrows, čítající koncerty v Maďarsku, Polsku, Německu či Rakousku.

 

Loňský rok byl ve znamení přípravy prvního alba. Pod názvem Zazare (opět inspirace Indiány) vyšlo opět u Happy Mutant v říjnu 2018 a recenzenti si pochvalovali, že v sobě dobře spojuje to nejlepší z nezávislé scény devadesátých let s tím, co ji přežilo do současnosti. Sezpívané a naléhavé dvojzpěvy, nasazení, občas trocha rockové psychedelie, a hlavně uvěřitelnost daná přirozeným podáním. I v digitální éře promo videí, sponzorovaných postů na sociálních sítích a urputné sebeprezentace je u Ette Enaka stále zjevná snaha stát alespoň jednou nohou ve světě, kde se informace předávají trochu jinak, komentovala to ve svém textu Judita Císařová z Českého rozhlasu. K albu odehrálo trio sérii koncertů, na které si přizvalo jako spolukapelu příznačně oživené někdejší souputníky, táborskou čtyřku Veena. Album prý poznamenal vznik pod tlakem a v lehkém časovém stresu, ale nějak zásadně jinak nahrávku, jejímž leitmotivem je ne mobilním telefonům“, sama kapela nevnímá. „Nějakej obrovskej posun to není, shrnuje věcně Vítek. Zazare vlastně spíš na naše první EP navazuje, co se týče zvuku a stylu skladeb. I proto prý cítí určitou vděčnost vůči všem, kteří desku nepřehlédli a vyjádřili na ni svůj názor. I v tom je jasně cítit rozdílný přístup od mladých a „vyhajpovaných“ kolegů, zmlsaných po pár pochvalách v menšinových médiích, případně se nějakých mediálních výstupů přímo dožadujících. Jsme rádi, jaký přijetí deska dostala, a jsme rádi za každýho, kdo nás podporuje, ať už chozením na koncerty nebo koupí desky,“ připomíná Vítek, co je pro ně opravdu důležité.
V době vzniku tohoto čísla a ještě před jeho vydáním, se už kapela chystala na další výjezd za hranice. S koncem března vyrážíme na tour s The Queues, zastavíme se na pár koncertech v Polsku, na Slovensku nebo v Maďarsku. Po návratu nás čeká docela dost koncertů po Česku a různý festivaly. Co ale bude pak, to ještě nikdo neví, směje se bubeník.

 

Přidat komentář