Z přízemí: Tábor

Nových a neokoukaných tvůrců se prakticky neustále objevuje nemálo. Oproti svým předchůdcům mají nezměrně více možností díky technologiím, v místech, kde svou hudbu prezentovat, si doslova mohou vybírat, protože klubová mapa snad byla bohatší jen v první polovině devadesátých let, a v podstatě jediné, s čím mají problém, jsou jednak komerční ambice mnohých z nich, a především pak malé množství těch, kteří dnes mají chuť tvořit svou původní a nikomu nepodobnou tvorbu. O to patrnější a více vyčnívající jsou pak výjimky. Jednou z nich je i prazvláštní čtveřice Tábor, ve které se sešli členové hned několika už zavedených formací. Občas se v souvislosti s ní dokonce i objeví – byť skoro vždy ironická a v žertu míněná – poznámka o „superskupině“. „Jako alter-supergroup bych to opravdu nenazýval, jsme spíš banda takových nýmandů,“ směje se kytarista David Vála, v minulosti aktivní například v Transwaggon či Mother a v současnosti zároveň člen punkových Vole, blackmetalových Bahratal či postmetalových Lvmen. „Kapela Tábor vznikla někdy na přelomu let 2016/17. Na počátku stála spíše akustická kytara a okouzlení sudetskou krajinou krušnohorského pohraničí, pak přišly první společné jamy kytary a harmonia.“ Na ono harmonium hrála a hraje Majda čili Magdalena Hrdličková, a právě to, že jí ho kamarádka svěřila do opatrování poté, co ho zdědila jako rodinnou památku, bylo prvotním impulsem všeho. A také úvaha, že vznikající hudba může být jen tak hlasitá, aby zcela nepřehlušila akustický nástroj. Následně pak byli přizváni perkusistka Kateřina Malá alias Káka (dříve Kaljeka nebo Unkilled Worker Machine, nyní i Oswaldovi) a Adam Šťasta, kytarista introvertně folkového projektu Dimitar nebo naopak noiserockového tria Or, který ovšem tentokrát vzal do rukou baskytaru. „Adama s Káťou jsme oslovili, protože se známe a máme se rádi, za mě tam pak bylo i to, že mě baví, jakou hudbu dělají, a jak o ní přemýšlejí,“ komentuje to Majda.

Podobně přirozeně se objevil i název, který se příliš nekamarádí s internetovými vyhledavači. „Vznikl náhodou, ale baví nás víc vrstev, víc možností interpretace, a trocha neuchopitelnosti,“ vypočítává Adam, co nakonec rozhodlo. A David to ještě rozvádí: „S názvem jsme hodně váhali, vlastně jsme neměli pořádnej nápad. Lety, Terezín, husitské hnutí, to všechno by se tam asi vešlo. Nicméně Tábor je pro mě zejména takový setrvalý životní pocit z existence, která se nedá odbýt ani odložit. Život sám o sobě je dost velkej lágr, nebo tábor, když ho neflákáš, ale žiješ naplno a autenticky. Zároveň to slovo odkazuje i k určité dětské naivitě a vzpomínkám na ztracený čas, který se už nevrátí: dlouhé pobyty v horách, na táborech a v ozdravovnách, vůně prvních ohňů, dlouhá odloučenost v neznámých krajinách a kolektivech, které člověk posléze přijal za své…“

Nových a neokoukaných tvůrc . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář