Z přízemí: Zapomělsem

Písničkářství je dnes sexy. A to nejen ono tradiční, folkové; dnešní začínající tvůrci mají širokou inspiraci z celého světa, a mnohdy i ze zcela odlišných hudebních forem. Aleš Macenauer, který si říká Zapomělsem, například jako své zdroje udává indierockové experimentátory Radiohead, oduševnělé Islanďany Sigur Rós, anebo třeba kladenské Zrní. Přesto tyto vlivy přetavuje do křehkých a něžných přirozených písniček, stejně tak posmutnělých, jako emocionálně silných. Paradoxně nejsou podstatou o mnoho vzdáleny těm, které na pódium přivedli folkaři z Porty, trampští klasici nebo třeba tradice volného sdružení Šafrán.

Dobře si všímají života a jeho esenci pak konzervují do svébytných příběhů a výpovědí. Tichých a skromných.
„Zapomělsem je stesk jesenických Sudet. Písničkářství kombinující folkové kořeny a výrazné poetické texty s experimentálními přístupy,“ praví charakteristika z webu. A nemystifikuje. Autorské kořeny ovšem sahají ještě hlouběji do minulosti: „Písničky jsem začal psát asi kolem osmnácti let, když se mi rozpadla kapela,“ vzpomíná Aleš. „Nebylo to nějak zamýšlené, prostě jsem chtěl dělat hudbu a zrovna nebylo s kým. Tvoření je pro mě vnitřní pud, nějaký způsob, jak se vyrovnávám s realitou, takže jsem začal doma nahrávat demáče, jen tak pro sebe a pro blízký okolí.“ I k cestě na pódia pak došlo spíš shodou okolností. „První koncert se stal úplně náhodou, kámoška se mě v hospodě zeptala, jestli bych jí nechtěl předskočit na jejím koncertě, protože slyšela moje demáče. Neměl jsem moc ambice dělat hudbu veřejně, ale po pěti pivech jsem řekl, že jo. To bylo na konci roku 2016.“
Krátce na to Aleš získal potřebu vše nějak ukotvit – vymyslel si proto své pódiové alterego, a ve stejnou dobu, jako se zrodil nový pseudonym, zároveň byla i digitálně zveřejněna první nahrávka Nad hlavou. Samotný nick má za sebou charakteristický příběh zrodu: „Vznikl tak, že spolubydlící přišel na byt a řekl mi, že dneska hraje v Olomouci něco, co by se mi mohlo líbit. A když jsem se zeptal, jak se to jmenuje, tak odpověděl ,zapomněl jsemʻ. V tom momentě jsem nechápal, jestli to je fakt název nebo jestli prostě zapomněl. Ale přišlo mi to skvělý. Takže když jsem si to později vzal za svý, chtěl jsem, aby to bylo napsaný tak, jak to zní, když to vyslovíš. Aby v tom byl co nejvíc ten okamžik. Taky mi to přijde esteticky čistší. Ale občas je boj to někomu vysvětlovat,“ směje se po opakovaných zkušenostech.

Písničkářství je dnes sexy . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář