Z vysedávání v hospodě jsem nervózní

katarzia2Katarzia, která před třemi lety vtrhla na česko-
scénu silou vichřice, původně své druhé album ohlásila na počátek léta. Nakonec kvůli komplikacím při nahrávání vyšlo pod názvem Agnostika až v polovině září. Zvukem se od debutu místy značně liší, ale to nejdůležitější, tedy skvělé textové výpovědi, nechybí ani tentokrát.

Vlastním jménem Katarína Kubošiová. Původem z Nitry (*1989), je dcerou herečky Evy Pavlíkové a neteří baskytaristy Petera Pavlíka.
Vystudovala filmovou scenáristiku a dramaturgii na FTF VŠMU v Bratislavě, ale věnuje se hudbě. V roce 2013 jí u Slnko Records vyšlo debutové album Generácia Y, loni se přestěhovala do Prahy, kde žije s přítelem a kde také dokončila svou druhou desku Agnostika.

katarziaUž před delší dobou ses přestěhovala do Prahy. Splnila tvoje očekávání?
Já jsem žádná očekávání neměla. Vzniklo to spontánně. Nějak jsem si usmyslela, že když se chci posouvat dál, pomůže mi v tom větší město. Praha mi přišla otevřenější než Slovensko, zároveň jsem skončila školu, a také jsem začala mít v Česku více koncertů než na Slovensku. Máte tu víc klubů a dalších míst, kde se dá hrát.

Čeští muzikanti si přitom často stěžují, že nikdo na koncerty nechodí…
To asi bude souviset s tím, jaký je o jejich koncerty zájem… Na Slovensku je ovšem jen pár osvědčených míst. A jezdí se hrát i třeba do Spišské Nové Vsi nebo do Rožňavy. Tam je ovšem těžší přesvědčit větší počet lidí o tom, že existuje i něco jiného, než to, co znají z televize.

A tady to vnímáš jinak?
Nejdřív to tu bylo pro mě těžší v tom, že jsem se musela sociálně zorientovat. Když někdo studuje vysokou školu, vytvoří si klíčové vztahy právě v tomhle období života, ať už ty pracovní, nebo kamarádské. A já jsem chodila sedm let do školy v Bratislavě a všechny ty vztahy zůstaly tam. Pořád mám pocit, že tam je můj domov. Tady jsem musela začínat úplně znova. Jsem poměrně samotář a v poslední době i introvert, takže skoro nikam nechodím. Nesnáším vysedávání v hospodě, protože jsem nervózní a mám po celou dobu pocit, že ztrácím čas. Že bych mohla například cvičit na kytaru. Navíc skoro nepiju alkohol a hospoda vždy byla místo, kde se lidi potkávají, takže navazovat vztahy s novými lidmi mimo hudbu je pro mě těžší.

Souvisí to nějak s tvým novým albem, kde ses z křehké folkové písničkářky posunula ke zpěvačce s kapelou, která má mnohem blíže k popu?
Tohle žánrové zařazování mi vždycky připadlo trochu nesmyslné. Myslím, že folková jsem nikdy nebyla. Vlastně nevím, pod pojmem folk si představuji hraní u ohníčku. Když jsem začala skládat písničky, tak pro mě ta kytara byla dobrý a dostupný pomocník. Ale, že bych nějak usilovala nebo trvala na tom, že budu hrát napořád už jen a pouze na akustickou kytaru a jenom sama… tak to ani náhodou. Mám úplně jiné vize hudby.

Jaké?
Chci se naučit dělat s Abletonem (hudební software – pozn. aut.) a posouvat se dál. Takže asi už to moje hraní nikdy nebude takové, jaké bylo dříve. Už teď některé skladby hraju na syntezátor, a občas usednu i ke klavíru. A stále více mám chuť „nechávat to“ na ostatních muzikantech, kteří jsou v tom lepší. Vlastně mám někdy pocit, že bych ty písničky nejradši složila a na koncertech je už jenom zpívala. A určitě chci více pracovat s počítačem a jinými nástroji i elektronikou. Takže netvrdím, že se někdy nevrátím k sólovému vystupování – jen to bude už asi vypadat trochu jinak. Vlastně je mi jedno, na čem hudbu dělám, na prostředcích nezáleží, důležitý je ten výsledek. Jsem hlavně textařka a klíčové jsou pro mě texty.

Ty se ovšem na nové desce v bohaté produkci trochu ztrácejí. Někde jsem si uvědomil, o čem vlastně zpíváš, až když jsem tu písničku poslouchal třeba potřetí. Nebojíš se, že to sdělení bude teď méně srozumitelné?
To bude tím, že jsi Čech. Myslím, že Slovákům se tam ztrácet nebudou. Já takhle ale hlavně neuvažuju. Chci dělat něco, co mě baví. Je to pro mě takové „hraní si“. Možná ta srozumitelnost souvisí i s tím, že je to nejen ve slovenštině, ale je tam hodně odkazů, které pochopí jen ten, kdo zná společensko-politické souvislosti a lokální humor.

V tiskové zprávě se praví, že album je i odrazem toho, že jsi „přestala být depkařka, ale zároveň začala být poněkud cynická“. Co tě k tomu dovedlo?
Možná nejde ani tolik o mě, jako o to, jak jsou dnes nastaveny mezilidské vztahy. Donekonečna nás stále něco zraňuje, takže si přirozeně hledáme obranu. Často tak, že už nedopustíme, aby se to na nás tolik přenášelo, uděláme si odstup. To však neznamená, že bych změnila vztah k lidem a méně intenzivně je milovala. Jen už se mě tak nedotýká, když jsou krutí nebo chladní.

Nové album jsi nahrávala s elitními muzikanty a vše odstartovala spolupráce s bubeníkem Martinem Valihorou a baskytaristou Markem Minárikem. Jak k ní došlo?
Martina znám odmalička. A on se zná skoro s každým, kdo se nějak pohybuje na slovenské umělecké scéně. Moje maminka je herečka, a když mi bylo asi devět let, dělala spolu s ním představení muzikálu Mníšky. Martin, podobně jako třeba Oskar Rózsa, tak patří do okruhu „rodinných známých“, kterých se vždy ptám, když potřebuju nějakou muzikantskou radu, protože si jich hodně vážím. A když jsem připravovala aktuální desku, ptala jsem se Martina, zda neví v Praze o nějakém šikovném bubeníkovi. Takovém, kterého by bavily hiphopové rytmy. Protože tak nějak jsem si to představovala. A on mi na to odpověděl, že to nahraje on. A brzo jsme přizvali ke spolupráci i skvělého Martu Minárika, protože je to prostě borec.

Prý jsi naopak měla problém s producenty?
Nenašla jsem opakovaně nikoho, kdo by vnímal a přijal můj hudební záměr. Nakonec jsem desku dokončila jako producent sama s tím, že všichni muzikanti a další lidé, kteří na tom participovali, mi byli obrovskou oporou. Hodně aranžmá vzniklo i díky nápadům mých nových spoluhráčů, kteří nahráli další nástroje. Což jsou skvělý kytarista Vladko Mikláš, klavírista a skladatel Albert Romanutti a baskytarista Lukáš Mutňanský. Album jsme nakonec smíchali a masterovali s Milanem Cimfem ve studiu Sono, kde mu dodal ještě další rozměr v oblasti zvuku.

A tu základní nahrávku jste celou udělali s Martinem Valihorou?
Nejdřív jsme s Martinem a Markem Minárikem natočili rytmiku v bratislavském studiu Lavagance. Pak jsem si tu nahrávku vzala do Prahy a celou ji „přestříhala“. A když jsem měla „pouprátané“ tu basu a bubny, tak jsem do toho v pražském studiu Faust začala nahrávat další nástroje a zpěv. Průběžně jsme pak ještě něco vyhodili nebo dohráli, ale to, jak jsem pochopila, je už asi dnes úplně běžné…

Něco jiného je ovšem nahrávání ve studiu a něco jiného pravidelné koncerty. Jak došlo k tomu, že s tebou Martin Valihora začal i vystupovat?
On k tomu má specifický vztah. Moc dobře ví, že nejsem „jazzman z Brooklynu“ a přesto se mnou hraje. Ale nejsem jediná, Martin byl vždy otevřený novým projektům i žánrům a nikoho nesoudí jen podle toho, jak má dokonalou techniku. Hledá v hudbě i srdce, duši a nápady. Někdy hrajeme i jen v duu a je to taky velmi zajímavý hudební zážitek. Je pravda, že Martin má toho „veľmi veľa“. Je to prvoligový virtuóz a také ředitel svého One Day Jazz festivalu. Je extrémně zaneprázdněný a nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by byl tak nevyčerpatelným zdrojem energie. Mimo to je i absolutní abstinent, takže se všichni od něj máme co učit. Marta Minárik hraje taky ve více skvělých projektech a kapelách a taky toho má hodně. Oba ale vědí, že můj projekt není žádný popový kalkul pro Radio Express, ani že bych byla někdo, kdo dělá věci podle toho, jak je dělají ostatní. Mě model „tohle je úspěšné, pojďme to dělat také tak“ nezajímá. Myslím, že mi s ostatními i chtěli pomoct. A že si dobře uvědomují, že to má nějaký hlubší smysl, a ne jen, že hrají s nějakou zpěvačkou, jejíž dráhu si někdo vymyslel a připravil tak, aby mu vydělávala. A zároveň oba tvrdí, že se jim to, co píšu a co spolu hrajeme, moc líbí.

Kdo všechno s tebou tedy teď hraje?
Vlastně mám dvě kapely. Jedna část je Marta Minárik, který je i v Praze i v Bratislavě, a Martin, který část času tráví v New Yorku nebo jinde ve světě a část v Bratislavě, a ostatní žijí v Praze. Což je Albert Romanutti, Vladko Mikláš a Lukáš Mutňanský, kteří také všichni někde hrají. A ještě máme skvělého bubeníka, který se jmenuje Petr Hanák. Na koncertech to kombinujeme podle toho, kdo má zrovna čas.

Mluvila jsi o využívání moderních technologií, ale v úvodní skladbě o nich zpíváš spíš jako o nutném zlu. Jak to tedy s nimi máš?
Na jedné straně je odsuzuji pro to, jak nám berou pozornost, a uvědomuji si, že by bylo lepší, kdybych ten čas, co trávím s nimi, investovala třeba do knížek, na druhou stranu je fakt, že nám přinášejí pocit, že nejsme sami. Někdo si na tom může vypěstovat až závislost, což je nebezpečné. Přesouváme se od reálné komunikace z očí do očí do té virtuální, kdy nemusíš vytáhnout paty z domu. A přesto nemáš pocit, že nežiješ sociálním životem. Což je fakt hrozné.

Máš ten problém taky?
Ano. Někdy mi izolace vyloženě vyhovuje, a pak se musím přemáhat, abych vůbec vyšla mezi lidi, protože se mi zdá, že je mi doma lépe. Na koncerty nebo do divadla už vlastně chodím jen na to, z čeho jsem opravdu nadšená.

Mezilidské vztahy a otázky osamění jsou stěžejní i na tvém novém albu. To byl záměr?
Ty písničky jsem skládala skoro tři roky a témata se u mě příliš nemění, takže spíš ne. Vlastně jsem nějak nepřemýšlela o tom, jaké to album má být, je to určitý odraz toho čím žiji.

Kde se tam potom vzala skladba Princezna Lolita, svou sarkastickou náladou značně odlišná od těch ostatních?
To byla asi momentální potřeba udělat si z toho tématu legraci. Ale napsala jsem ji asi před dvěma lety a na ten prvotní impuls už si vůbec nevzpomínám. Možná to byl výsměch bratislavským slečinkám, možná s tím vnitřně bojuji. Odmalička vidím všude ženy, které jsou strašně krásné a štíhlé a dokonalé, a dost mě deprimuje, že já se tak nevnímám. A zároveň mě to odrazuje od toho pokoušet se o to taky, protože některé ty ženy jsou navíc až psychoticky sebevědomé, i když často prázdné. Ta písnička je asi i o tom, jak je důležité mít i vnitřní krásu. Navíc na Slovensku, když nemáš „bavorák a bazénik“, jak tam rapuju, tak ti lidé, kteří se za tím honí, odsuzují ostatní, kteří mít „bavorák a bazénik“ nemají potřebu. A povyšují se nad ně. Snadno pak člověk získá pocit, že by měl obětovat všechno, aby se dostal na jejich pozici a také to vlastnil a mohl se s ostatními navzájem obdivovat, jací jsou všichni bohatí, šťastní a úžasní.

Myslíš, že to je jen na Slovensku?
Více než tady. Podle mě to máme z Ruska. Myslím, že je to taková naše ruská vlastnost. Takové to „když nemáš zlaté vázy v bytě, tak ani nikoho nezvi na návštěvu“.

Nesouvisí to mnohem více s vírou v to, co je pro nás důležité?
Je to spíše výchovou. S vírou je jiný problém. Vyrůstáme v evropské kultuře, která vychází z křesťanství. Takže například všichni odmalička posloucháme, že je důležité být monogamní. A když se pak některým lidem „sypou vztahy“, mají výčitky a jsou z toho nešťastní. A ti samí lidé, kteří s tím sami měli nebo mají stejný problém, jim to pokrytecky vyčítají. Ve skladbě Hodinový hotel zpívám o tom, jak se všichni tváříme jako hrozně velcí křesťané, ale jak můžeme, tak se k sobě chováme hnusně.

Ještě než vyšlo album Agnostika, internetem prolétlo tvoje společné video s Davidem Kollerem, jako upoutávka na album předělávek jeho písní, kde také jednu máš. Jak k tomu došlo?
Minulý rok jsme se s Davidem poprvé potkali na koncertě, který byl poctou Dežovi Ursinymu. Ale myslím, že už v té době znal moje písničky, protože spolupracoval s textařkou Mirkou Abelovou, s kterou se známe z Bratislavy, takže mu něco pouštěla. Když se pak sám rozhodoval, koho na to album David Koller & Friends přizvat, zeptal se mě, zda bych měla zájem.

Řekl ti dopředu i to, v jaké budeš společnosti?
Ano. Potěšilo mě, že je tam i moje kámoška Mucha, Kato nebo Korben Dallas, což jsou taky kamarádi, takže jsem měla radost, že můžu být v téhle úderce taky. Moc bych chtěla, aby se podobné propojování „alternativy“ a „popu“ dělo i na Slovensku, protože tam jsou ty světy pořád dost oddělené, a já si myslím, že k tomu vůbec není důvod. Bylo by fajn, kdybychom si všichni drželi palce, žabomyší války mi přijdou směšné. Čímž nechci říci, že nijak neodsuzuju to morální i zvukové bahno, které šíří a podporují mainstreamová rádia a produkují jim podobná vydavatelství.

Ty sama máš s novou deskou ambice posunout se blíže k popové scéně? Jak bys reagovala, kdyby například nějakou skladbu začala ta komerční rádia hrát?
Moc s tím nepočítám. A už vůbec si neumím představit, že bych nějak usilovala nebo někoho prosila o to, aby to zahrál. Nikdy ale netvrdím, že bych to odmítala, aby někdo moje písničky hrál. Asi by mě to potěšilo, řekla bych si „okay, super, díky, že mi pomáháte dostat to k více lidem“, ale to by tak bylo všechno. Vytvářela jsem to celé intuitivně, protože jinak to ani neumím. Někdy jsem z toho vlastně trošku smutná, že je to více nezajímá a berou hudbu jen jako produkt na podporu reklamy. I protože tím fakticky kazí vkus a vzdělání posluchačů.

Přidat komentář