Flamenco se dnes nehraje jen ve Španělsku, ale díky osobnostem, jako byl kytarista Paco de Lucía, se žánr stal mezinárodním hudebním jazykem. Zpěvačka Farnaz Ohadi je původem z Íránu, a flamenco navíc vnímá jako symbol svobody, jejím krajankám odpírané. „V Íránu je ženám zakázáno zpívat na veřejnosti. A pokud zpíváte doma, raději zkontrolujte, že zavřená jsou i okna,“ upřesňuje Farnaz. Své nové album Breath, Dech, natočila se špičkovými hudebníky ze Španělska i jiných zemí a pokřtila je koncem března v Seville.
Z Teheránu do Kanady
Jako první hudební vzpomínku si Farnaz Ohadi vybavuje svého otce, když hrál na akordeon. Od pěti let se učila na klavír evropskou klasiku. S rodiči se jí podařilo celkem třikrát vycestovat do Evropy, což pro ni byla šokující zkušenost. „Spolužačkám jsem pak vyprávěla, jak ženské ve Španělsku chodí po ulici, tančí na veřejnosti, vlasy jim přitom vlají. V Íránu by to byl zločin.“ V sedmnácti letech se s rodinou vystěhovala do Kanady. „V jistém smyslu to byl ten správný moment, protože před tím jsem stihla vstřebat dostatek kultury Íránu a zároveň přijala nové zkušenosti v Kanadě. Necítila jsem se tam jako cizinka, což by mě určitě čekalo v pozdějším věku.“ V Kanadě též poprvé vystoupila na pódiu jako zpěvačka. „Jen ze zvědavosti jsem se ve škole zeptala, jestli se něco nechystá. Řekli mi: Zrovna zkoušíme muzikál Les Misérables (Bídníci), chceš si v tom zahrát? Nemohla jsem tomu uvěřit.“
Hudbu Íránu znovuobjevila, až když ji okouzlilo flamenco. Zaujaly ji souvislosti: mikrotóny, improvizace, živelná expresivita v hlase, tedy kvality, které naopak hudbě Západu chybí. Základním stavebním kamenem íránské hudby je radif. „Podobně jako ve flamenku je struktura radifu podobná stromu. Z hlavního kmene odbočují větve, to symbolizuje, jak se ta hudba v průběhu skladby vyvíjí, odbočuje a vrací se, jakými změnami probíhá úvodní motiv,“ vysvětluje zpěvačka. „Pracuji s melodickými ozdobami, tedy melismaty. Taky vím, že existuje turecké či arabské flamenco a s jakou vynalézavostí pracují oni. Něco funguje, něco ne, vše je nutno vyzkoušet.“
Všechny skladby svého nového alba zpívá ve své mateřštině a vše jsou zhudebněné básně. Od 900 let starých súfijských textů až po současné autorky a autory. „Určité flamencové formy přímo žádají o propojení s básní, která má souběžně několik významů. Právě súfijská poezie tohle nabízí. Vzdělanci v Íránu se dodnes zabývají těmi možnými výklady. Takže výběr poetického textu je při stavbě repertoáru hodně důležitý.“ Což vyznačuje značnou erudici a zpěvačka tvrdí, že výběr byl výlučně jejím dílem a od nikoho si nenechala radit. Jak ale dnešní posluchač dokáže rozumět jazyku, jakým se psalo před devíti stoletími? „Může to být náročné, ale ta témata jsou věčná. Často jsou to příběhy, jak se sousední země pokoušely si Írán podmanit. O Arabech, Mongolech, o věčném boji za vlastní kulturní identitu. O touze po svobodě, a ta je, jak vidíme dnes, zvláště aktuální. Hafez psal své texty, když nás okupovali Mongolové, žil pod útlakem, a nevzdal to. Já jsem v Íránu také neměla dovoleno zpívat, a přesto zpívám.“
Křest alba byl komorní, ale detailně připravený, s mezinárodním dosahem a přizvanými novináři z řady zemí. Zpěvačku doprovázeli jen dva hudebníci, španělský kytarista Gaspar Rodriguez a Amir Amiri, který je podobně jako ona původem z Íránu a usadil se v Kanadě. Jeho nástrojem je santur, což je íránský prapředek dnešního cimbálu. Amir Amiri je jako hudebník velmi všestranný a má hluboké znalosti hudby z Íránu, Indie i Západu, k čemuž se podrobněji dostaneme o pár odstavců níže.
A mezitím v Praze
K zajímavé fúzi na bázi andaluského flamenca došlo i u nás. Shahab Tolouie je kytarista rovněž z Íránu, žijící v Praze. Flamenco je jeho trvalou inspirací, dva roky studoval kytaru v Seville. Každé z jeho alb představuje unikátní koncept. Po Tango Perso a Terra Mediterranea následovalo letos album Oxymoron, což je řecké slovo, označující protimluv, paradox, spojení dvou pojmů, které se navzájem vylučují. Pokřtil je koncem března, týden poté, co Farnaz Ohadi křtila své album Breath. Jeho koncert byl zároveň oslavou perského nového roku Nowrooz. Možná se ptáte: je tady nějaká souvislost? Je takhle exilová komunita íránských umělců nějak propojena? Ano, je, a když se podíváte na obaly obou alb, zjistíte nápadnou shodu. Oba jsou dílem téhož výtvarníka, který je původem z Íránu. „Reza Saleh a já jsme vyrůstali v Teheránu ve stejné čtvrti,“ píše o výtvarníkovi Shahab Tolouie v bookletu.
Súfijská poezie jako kulturní odboj
Náboženský útlak uvnitř Íránu vytvořil silnou exilovou komunitu. Hostem loňského Maratonu hudby v Brně byla například zpěvačka Mahsa Vahdat. Ta vydává se svojí sestrou Marjan alba v Norsku, první z nich se natáčelo v Teheránu naživo na zahradě italské ambasády, tedy na diplomatické půdě a mimo působnost islámských zákonů. Podobně jako další íránští umělci čerpají obě sestry repertoár ze súfijské poezie, která je nadčasová i vzhledem k současné situaci. Na festivalu v Rudolstadtu, který je častým cílem českých fanoušků, to vysvětlily podrobněji: „Následující text je od Hafeze, ten žil ve 14. století a ostře se stavěl proti zasahování náboženství do politiky. Náboženští vůdci ovládali společnost podobně jako dnes, takže bylo obtížné si vytvořit svobodný prostor. Hafez byl proti pokrytectví i proti náboženství jako nástroje moci. Esencí jeho básní byla láska, mystika i filozofické otázky. I když je řazen k súfijským básníkům, zároveň súfismus zpochybňoval. Byl zkrátka daleko víc nezávislý na autoritách než ostatní, nenechal se strčit do žádného šuplíku. Zvláště slavný je v Německu, protože Goethe věnoval jednu svoji práci, sbírku Západovýchodní divan, právě jeho odkazu. Hafez navíc oslavoval víno a intoxikaci. Poukazoval na pokrytectví těch, kdo sami sebe ustanovili jako strážce morální neposkvrněnosti. U íránské veřejnosti je i po 600 letech natolik populární, že jeho náhrobek se stal poutním cílem pro široké vrstvy lidí bez ohledu na náboženství. Režim je bezmocný, oficiálně ho zakázat nemůže.“ V Íránu se hudba obou sester prodává na černém trhu. Zatímco v Teheránu zuří pouliční teror, Mahsa Vahdat s optimismem vypráví, že film Persepolis exilové režisérky Marjane Satrapi je v Íránu sice na indexu, ale snadno ho tam koupíte pod pultem.
„Súfijští básníci byli
