Zabetonovaný Bůh, který se nemýlil

Nestačilo, že ho zavraždili, znetvořené tělo veřejně vystavili a namísto hrobu zalili betonem. Do 90. let se jméno antikoloniálního kamerunského vůdce Rubena Um Nyobèho nesmělo pod trestem vězení ani nahlas vyslovit a bylo totálně vymazáno z kolektivní paměti Kamerunu. Písničkář BLICK BASSY na novém albu 1958 ticho okolo démonizovaného politika v bolestně znějících písních znovu prolamuje a přidává smutek nad stavem své země, která prý zapomněla na svou minulost, tradice a hrdiny.

 

 

 

Zatímco hudebně vás Blick Bassy ohromí a nezbaví pocitu, že posloucháte jeho nejambicióznější nahrávku, u textů je možná jen dobře, že zpívá v nesrozumitelném kamerunském dialektu bassy a pokud netrpíte na politické všivárny, netrapte se tím. Na pozadí Bassyho osobních vzpomínek se totiž odehrává příběh jedné z nejčernějších kapitol francouzské historie: před světem utajovaná koloniální válka v Kamerunu z let 1955–1971 zahrnovala masakry civilního obyvatelstva, vraždy, mučení a koncentrační tábory, ústící v nastolení diktatury svolné podřídit se zájmům Francie. A následná anomálie: druhý prezident Paul Biya autoritářsky vládne zemi už celých třicet sedm let a jediné dobré co se o něm dá říct je, že v Kamerunu navzdory separatistickým nárokům anglofonní menšiny udržuje mír.

Němci o kolonii Kamerun přišli po 1. světové válce: v roce 1919 se země z rozhodnutí Společnosti národů rozdělila na dvě mandátní území pod správou Francie a Velké Británie. O sjednocení a nezávislost od roku 1947 usilovala strana UPC (Union of Cameroonians Peoples) vedená „otcem Kamerunu“ Rubenem Um Nyobèm, přezdívaným Mpodol, Hlas lidu. Pověst vzdělaného politika levicového ražení brzy překročila hranice a proslulý humanista svou nenásilnou a jak dnes víme, nadčasovou vizi nezávislého Kamerunu dokonce přes tvrdou snahu Francie třikrát přednesl na půdě OSN. Pařížská vláda měla z vlivu UPC a nacionalistického Nyobèho hrůzu, takže stupňovala represe. V roce 1955 stranu zakázala, což vedlo k odchodu vůdců do ilegality, hromadnému útěku Kamerunců na Britské území a přes Nyobèho odpor k záškodnické partyzánské válce, na kterou Francie odpověděla brutální silou. Speciální milice vedli francouzští vojáci vycvičení válkami v Alžírsku a Indočíně. Systematicky ničili vesnice, obyvatele krutě popravovali, desetitisíce jich zabili nebo deportovali do koncentračních táborů, kde docházelo k nelidským mučením s cílem zjistit místo pobytu Nyobèho. 13. září 1958 ho dostihli v regionu Sanaga a s částí rodiny zavraždili. Po Kamerunu následně vylepili jeho fotografii s výsměšným textem: Bůh, který se mýlil.

Po vyhlášení nezávislosti znovu sjednoceného Kamerunu v roce 1960 a instalaci povolného prezidenta Ahmada Ahidja si Francie nad zemí skrytě udržovala vliv: dalšího nacionalistického vůdce Félixe-Rolanda Moumiého dokonce v témže roce neváhala francouzská tajná služba ve Švýcarsku otrávit. S veřejnou popravou Ernesta Ouandiého a rokem 1971 kamerunská válka skončila a nelegální francouzská účast měla být navždy vymazána z historie. K čemuž došlo a jakékoliv zmínky o UPC nebo Nyobèmu se v Kamerunu do roku 1991 trestaly vězením.

 

Jak je možné, že se zvěrstva podařilo tak dlouho utajit? Novinář Thomas Deltombe, spoluautor knihy Kamerun! Une guerre cachée aux origines de la Françafrique odhalující koloniální praktiky Francie, nabídl vysvětlení: příběh napsaný vítězi odstranil veškeré stopy zločinů, umlčel nepříjemné svědky a do mysli Kamerunců zaryl obraz Nyobèho teroristy. Proces předefinování odkazu jednoho z nejvýraznějších politických myslitelů Afriky stále probíhá, na piedestal velkých afrických vůdců – Patrice Lumumba, Kwame Nkrumah nebo Ben Barka – se přesto zatím nedostal. „Nyobè je můj hrdina, protože dokázal vidět do budoucnosti a vždycky zdůrazňoval – buďte Afričany,“ tvrdí Bassy.

Slova Nyobè, tragické události a represe použil francouzský president François Hollande při návštěvě Kamerunu teprve v roce 2015. S příslibem otevření archivů, ale znáte to, sliby nic nestojí, tudíž se pořád čeká. Vznikla celá řada filmových dokumentů, vyšly knihy zaplněné vzpomínkami přímých svědků, nicméně konceptuální albovou reflexi posloucháme úplně poprvé a nad rámec samotné hudby ji Bassy dostává osobním vkladem: matka s prarodiči, stoupenci nezávislosti, se při honu na Nyobèho spolupracovníky museli před milicemi několik měsíců ukrývat v pralese a jak už to tak v životě bývá, zpěvákův otec naopak skončil v řadách kamerunské policie pronásledující členy UPC. Národ Bassa patřil k tahounům protikoloniálního boje, takže se po válce dočkal krvavé odplaty a stigma podvratných zločinců se s ním podle Bassyho prý táhne dodnes. „Kamerunci zapomněli na svou minulost, tradice, dědictví, své skutečné hrdiny a příběhy, díky nimž na sebe může být národ hrdý. Pokud chceme něco změnit, nastal čas probudit se z nucené amnézie a přiblížit se pravdě,“ řekl Bassy v rozhovoru pro magazín Songlines.

Nejprve zaskočí oblečením, futuristickými brýlemi a na Afričana neobvyklým doprovodem cella, kláves a trombonu, kdy sám střídá kytaru s banjem, potom hladivým falsetovým hlasem a nakonec decentně rytmickou panafrickou hudbou hlásící se k soulu, jazzu a blues. Už dvacet let žije ve Francii a v zásadě platí, že i když za nosník své hudební tvorby považuje kosmopolitismus, kamerunský původ nadřazuje nad vším. Proto takřka výhradně zpívá v jazyku bassy, kterému sice ani v Kamerunu, kde se mluví ve dvou stech padesáti dialektech, všichni nerozumí, ale pro Bassyho znamená zásadní spojení s vlastní kulturou. „Když přijdete o svůj jazyk, na cestě ke své identitě se ztratíte,“ tvrdí Bassy.

Nezapomeňte na historii a dluh těm, kteří se pro nás obětovali. Bassyho albové motto tedy známe a čekali bychom spíš bojově vibrující nářekrytmickou vzpurnost nahmatávající dávné křivdy, přesto s námi emotivně cloume v jádru intimními až meditativními skladbami s tak krásně povznášejícími melodiemi, že by se jeden – proč to sakra nepřiznat málem rozbrečel. Neždíme z nás jako z hadru sentiment, tolik své posluchače nepodceňuje, upřít mu snahu dostat nás co nejhlouběji do svého rozpoložení ale nemůžeme. Kdykoliv, i tehdy, kdy se nás to vlastně netýká. Jako když zpívá o aktuálních problémech kamerunské mládeže oslněné vidinou snadného života na Západě.

Do velkolepého videoklipu skladby Ngwa, natočeného jihoafrickým režisérem Tebogo Malopem, vložil Bassy mocnou symboliku. Pseudohistoricky laděné pronásledování bojovníka zbavujícího se na počátku rituálně zbraně a přesto kohortou jezdců v brnění v závěru zabitého, odkazuje na smrt Rubena Um Nyobèa a Solomona Mahlangu. Toho pověsili v Jižní Africe za apartheidu; při vstupu na šibenici vzkázal: „Z mé krve vzejde strom, který přinese plody svobody. Také Bassymu ve videoklipu z rány po kopí na konci raší zelený strom a jen čas ukáže, co tím myslel. Separatistická anglofonní Ambazonie se totiž stále víc hlásí o slovo….

Přidat komentář