Dvě novinky z vydavatelství Guerilla Records mají mnoho společného – obě mají víceméně formu melodramatu, pod oběma jsou podepsáni dva protagonisté, z nichž jeden je především básník a druhý hudebník a obě jsou jakýmsi z větší části nepříliš optimistickým hledáním ztraceného času. Přesto jsou to díla značně odlišná. Album ZAČNI U STROMU (GR 27, 2006, 43:45) pochází z dílny dvou plastických lidí – Vratislava Brabence a Joe Karafiáta. Otvírá ho rozsáhlý zhudebněný dopis Jiřímu Kolářovi, který Brabenec nikdy neodeslal, niterná pocta geniálnímu básníkovi a výtvarníkovi s nádherně kakofonickým intrem, za něž by se nemuseli stydět žádní mistři improvizace. Poté však přebírá dominantní roli recitace, kterou jen podmalovává Karafiátova kytara připomínající frippovský ambient s občasnými noisovými poryvy. Brabencova deklamace pochopitelně evokuje i jeho někdejší opus Pašijové hry, ale slova plynou v mnohem divočejším tempu. I pro další ,skladby‘ je typická forma automatického textu, kde je stěží možno vnímat souvislosti jednotlivých asociací, ale přesto je z nich cítit určitý řád. A to i přesto, že básně z různých období občas volně přecházejí jedna v druhou. Hudební stránka se mění a nejdeme tu de facto bluesovou dvojkompozici Viděl jsem prérii / Poustoupit o píď, artrockovou miniexhibici Pod křížem zůstaly ženy i metalový odpich v Návody návnady a čáry. Po muzikální stránce jsou nejzajímavější momenty, kdy spolu vedou oba hudebníci dialog. Například asi dvouminutový úvod drobnůstky Wisteria, v němž se proplétá kvílivý saxofon s kytarovou stěnou. Celkově je dílo značně náročné na udržení pozornosti, ale možná právě proto má smysl se k Brabencově poezii znovu a znovu vracet a nacházet v ní stále nové souvislosti.
Neúnavný kulturní organizátor a básník Jaroslav Erik Frič vydal na stejné značce před dvěma lety za pomoci kapely Čvachtavý lachtan sedmizpěvovou skladbu Jsi orkneyské víno, která byla gejzírem jeho poetické imaginace a oslavou bujícího bohémského života. Jeho nový opus S KÝM SKONČILA NOC (GR 028, 2006, 51:45), který Frič natočil s violoncellistou Josefem Klíčem, je však věnován spíše smrti. Titulní jedenáctidílná poéma ukazuje Klíčovu klasickou erudici a má téměř barokní nádech, který podtrhuje i účast flétnistky Magdy Koubové. Začíná instrumentálním prologem a člení ji v kontrastu s elegickým textem až něžná ,zastaveníčka‘. Ve druhé téměř dvaadvacetiminutové suitě Poslední autobus noční linky ukazuje Klíč svou druhou tvář – undergroundového bigbíťáka. Přestože zde nejsou vymezeny jednotlivé části, schéma zůstává podobné. Jenom temná linka je všudypřítomná. Fričův chraplavý hlas vyvolává mrazení v zádech a vtahuje posluchače do víru příběhu- nepříběhu. Sám autor ostatně charakterizuje svou současnou tvorbu jako „film života, galerii postav, osudů, situací, vertikální propojení s mrtvými i živými, apostrofy skrze Nejsvětější Jména“. Třetí část pak tvoří instrumentální skladba Americká antologie, která byla ovšem inspirována Fričovou básní, jejíž znění najdeme v bookletu. Klíč ji doplňuje kašláním a jakýmisi drobnými popěvky, které ilustrují dané téma fyzicky i psychicky trpícího člověka. Je to dílo v intencích dekadence, která zde však není pouhou artistní pózou, ale reflexí smutků tohoto často nevlídného světa.
