Anketa: Zasáhla vás jako posluchače skupina Kraftwerk? A ovlivnila vás ve vaší tvorbě?

Moimir Papalescu: Desku Kraftwerk The Man Machine jsem si přivezl z burzy již v roce 1978 a nic podobného jsem do té doby neslyšel. Pamatuju si přesně na ten okamžik , kdy jsem ji položil na talíř gramofonu – vložil jehlu do drážky a uslyšel to legendární, čapkovské: „Ja tvoj sluga – ja tvoj rabotnik.“ Od té doby jsem se v dobrém slova smyslu stal sluhou i dělníkem elektronické hudby a přizpůsobil tomu vše. Dá se tedy s trochou nadsázky říct, že vliv Kraftwerk najdete skoro v každém songu, který jsem od té doby produkoval. Ostatně stejně tak se tento vliv dá najít skoro ve všem důležitém, od elektra po hip-hop, co od dob Autobahn vzniklo.

 

 

 

 

Petr Marek (Midi Lidi): Když mi bylo pět, oblíbil jsem si v Bulharsku jednu píseň. Nevěděl jsem, jak se jmenuje ani kdo ji zpívá. V průběhu dalších dvaceti let jsem ji čas od času někomu zazpíval, abych to zjistil. Někdo mi řekl, že to asi bude Kraftwerk. Tak jsem si sehnal vše od Kraftwerku, ale nebylo to tam. Ale to, co jsem uslyšel, bylo mnohem překvapivější. Splnilo mi to snad všechny elektronické hudební sny: byla v tom jednoduchost, hravost, zdánlivá hudební i reálná dobová naivita a nenucený vtipný civilní konceptualismus. Texty byly krásně zobecnitelné a nenásilně existenciální. A kdo to nechtěl, mohl jen slyšet, jak někdo někam jede. Dokonalost. A hlavně ta spousta krátkých jasných legračních tónů! Jako v kousku té bulharské písně. Po třiceti letech jsem zjistil, že to byla píseň Funkytown od Lipps Inc. Kraftwerk byl ale lepší. A v mé hudební duši ji v jedné jediné zatáčce velmi rychle předjel.

 

 

Tomáš Procházka (B4): Nejdříve jsem se jako posluchač dostal k jejich kanonickým dílům a až o dost později jsem objevil jejich raná alba. Ačkoliv považuju vliv Kraftwerk za zcela zásadní na populární hudbu pozdějších dekád, k jejich tvorbě před albem Autobahn mám jiný, vřelejší vztah. V roce 2015 jsme se skupinou B4 vydali album Die Mitternachtsmaus, což jsou písně skupiny The Plastic People Of The Universe, v „krautrockových” úpravách – jak by možná mohly znít zpracované skupinou Kraftwerk. K tomu, abychom se skutečně přiblížili jejich zvuku, nám ale bohužel chybělo Kling Klang Studio.

 

 

Martin Kyšperský (Květy): Nevím, proč jsem začal poslouchat Kraftwerk pozorněji až v posledních letech. Ale desky z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mám moc rád. Jsou mnohem úspornější, než jsem si dřív myslel. Nezní to strnule ani nudně. Měli velký talent na vytváření melodických linek a ty písničky se dost zadírají pod nehty. Je to perfektní zvuková protiváha všemu bigbítu, folku a jazzu, na kterém jsem vyrostl. A je to taky skvělá hudba do uší při chůzi v krajině.

 

 

Mardoša (Tata Bojs): Kraftwerk mě začali fascinovat už v dětství, protože rodiče měli doma desku Trans Europe Express. Při Europe Endless jsme běhali se sestrou dokola po pokoji a křičeli, že tančíme. Tenkrát jsem o nich samozřejmě neuvažoval jako o průkopnících elektronické hudby. Hudba na mě působila zvláštně, skoro až pohádkově. Nic jiného tak neznělo. Až později jsem si je oblíbil „vědomě” a začal jejich výjimečnost chápat a doceňovat v kontextu celé hudby. Nyní je bez nadsázky považuji za jednu z nejdůležitějších skupin hudební historie. Jsou pro mě inspirativní v mnoha ohledech. A kdybych měl vypíchnout jednu, trochu opomíjenou složku jejich tvorby, byly by to texty. Dokonalé! Nebojí se zkratky, jednoduchosti, vážného vtipu, do extrému dotažené doslovnosti, ve které přesto zůstávají rafinovaní a záhadní. A zásadní.

 

 

Prokop Holoubek (Midi Lidi): Krásné jednoduché písně. A také klíčový popkulturní fenomén druhé poloviny 20. století. Gesamtkunstwerk. Schopnost pojmout univerzální témata masově srozumitelně a zároveň mnohovrstevnatě, s rukopisem, který sám pro sebe nazývám „esenciální německostí“. Hravost, humor, technooptimismus i alarm.

 

 

Pavel Fajt: Kraftwerk jsme poslouchali na gymplu. Ten zvuk se na tu dobu vůbec nehodil, frčel bigbít, artrock, kytary apod. Tihle magoři z Düsseldorfu vytvořili celý hudební styl a naprosto originální zvukový svět. Navíc – a to je myslím důvod, proč se o nich stále bavíme – se Kraftwerk neřadí mezi artové kapely (tedy mezi avantgardu, která sice poblázní hrstku nadšenců, ale sousedé o tom nikdy neuslyší), ale mezi pop. A vytvořit pop na základě naprosto originálních zvuků, rytmu a image je něco, co se podaří jednou za dekádu. Kraftwerk se to povedlo. Jejich album Trans-Europe Express z roku 1977 je balistická raketa vypuštěná v super studené době, která ovšem stále létá. Kraftwerk je pro mě lidová hudba poválečného Německa a návrat mezi slušné… Stejně jako to dokázali Vinnetou a Old Shatterhand.

 

 

Tomáš Dvořák (Floex): Může to být překvapivé, ale já ke skupině Kraftwerk absolutně nemám vztah, jejich hudba mě nikdy neoslovovala. Spíš jsem se vůči ní vymezoval. Přišlo mi to vždycky příliš chemické. Mne osobně ovlivnila elektronika začínající novou vlnou (Warp Records, GPR, Ninja Tune), dokonce sem to bral jako jakousi reakci na to, co dělali právě Kraftwerk. Dnes už jejich minimalistický přístup a téma mechanizace a robotizace vnímám spíš konceptuálně, jako součást širšího uměleckého proudu navázaného na Düssseldorf. A jestli mě něco bavilo na dřívější německé scéně, byl to spíše krautrock a na něj navazující kapely jako např. Mouse On Mars.

 

 

Přidat komentář