Život zázračného dítěte určitě není selanka. Od klučičí „nepaměti“ dlouhá, nepřetržitá kariéra dovedla Juliana Lage málem k syndromu vyhoření , což kytarista vyjádřil obalem letošní desky Love Hurts: dal na něj snímek řady vypálených zápalek. Však také málokterému dětskému zázraku se podaří vyrůst v zázračného dospělého. Julian Lage to zvládl.
Jen si to představte. Na kytaru se začnete učit v pěti letech, už v šesti odehrajete první koncert. Jako fantastický „přírodní úkaz“ si vás berou coby hosta na pódium Carlos Santana nebo Pat Metheny. V osmi letech o vás natočí dokumentární film. V Julianově případě se jmenoval Jules At Eight a snímek dokonce nominovali na Oskara. Zrychleně prolétnete celý vzdělávací systém, spolužáky máte o mnoho let starší. Ve dvanácti si zahrajete během ceremoniálu Grammy, i když ještě nikoliv jako nominovaný. Už v patnácti z vás udělají pedagoga v rámci jazzového workshopu na Stanford University. To už musí mít člověk hodně pevnou vůli a opravdu muziku milovat, aby v dospívání buď nezvlčil a nevypěstoval si nějaký nepěkný návyk, nebo nezačal dělat něco úplně jiného. Nebo nezhasl a nestal se smutným rutinérem koncertních síní. Čehož se bál, zatím naštěstí zbytečně, právě Julian Lage.
Nadžánrová průprava
Vánoční dítko Julian Lage se narodil 25. prosince 1987 v kalifornské Santa Rose. Onu zrychlenou školskou průpravu získal na prestižích ústavech San Francisco Conservatory of Music, Sonoma State University, Ali Akbar College of Music, kde se seznámil s indickou klasickou hudbou, a na Berklee College Of Music. Získal ohromnou erudici, ale nenechal se sešněrovat žádnými stereotypy. Odmala měl rád folk či bluegrass, což mu spolu s klasickou hudbou, jazzem a „exotickými“ inspiracemi poskytlo nepřeberný výběr možností k umíchání vlastního stylu a výrazu.
Ostatně první příležitost objevit se na významné desce dostal Julian Lage v jedenácti letech nikoliv v jazzovém ranku nebo jako interpret klasiky, ale díky pozvání mandolinisty Davida Grismana, fúzujícího jazz, bluegrass a folk do stylu, kterému říká „dawg music“. Když Grisman natáčel album Dawg Duos (1999), kde si s ním zahráli třeba Béla Fleck nebo Zakir Hussain, nechyběl ani Julian Lage. S hostitelem si stříhl závěrečnou skladbu Old Souls.
Další škola života i pódia už ovšem probíhala v tradičněji jazzovém duchu. V šestnácti letech již naprosto zralého hráče přizval do svého kvinteta vibrafonista Gary Burton (*1943). Názvy alb, na kterých Julian hraje, tedy Generations (2004, natočeno v září předchozího roku) a New Generation (2005) ostatně inspirovalo právě setkání napříč jazzovými generacemi. Hned na prvním jmenovaném titulu dostal Lage tři autorské příležitosti, zároveň si dostatečně osobitě poradil i s motivem zkomponovaným Patem Methenym. Na druhé desce má skladby dvě a opět se pouští i do Methenyho. Hraje přehledně, kultivovaně, precizně artikuluje, jak se s důstojným kapelníkem sluší. Žádné vzpurné vstupy adolescenta. Ovšem ona „mladická energie“ kytaristovi rozhodně nechybí.
Od Garyho Burtona přešel Julian Lage k pravidelné spolupráci naopak s generačně blízkým pianistou Taylorem Eigstim (*1984). V rozmezí let 2006 a 2010 se jako sideman podílel na třech Eigstiho titulech. Poté znovu nastoupil k Burtonovi, tentokrát do sestavy The New Gary Burton Quartet, což mapují další dvě velmi povedené a kritikou ceněné nahrávky Common Ground (2011) a Guided Tour (2013). To už ovšem měl za sebou i vlastní kapelnický debut.
Neuspěchaná kapelnická dráha
Být zázračným dítětem a okouzlovat svojí (předčasnou) zralostí slavné kolegy má samozřejmě i značné výhody. Když pak točíte vlastní album, snadno přilákáte hráče jako banjistu Bélu Flecka nebo mandolinistu Chrise Thileho, kteří na Lageově prvotině Sounding Point (2009) hostují. Recipročně vypomohl také pianista Taylor Eigsti. Ve dvou skladbách tu už hraje i původem venezuelský violoncellista Aristides Rivas. Mimochodem taktéž zajímavá osobnost, pohybující se v sestavách prestižních orchestrů jako Rhode Island Philharmony nebo Springfield Symphony Orchestra, uznávaný interpret Beethovenových duet pro violoncello a klavír a zároveň zakládající člen Voci Angelica Trio, řazeného do škatulky world music. Jako sólového nástroje využil Lage – skladatel ještě saxofonu, partituru dostal Ben Roseth.
Spolu s původem peruánským kontrabasistou Jorgem Roederem ovšem nedrží rytmiku klasická bicí souprava, ale „jen“ decentní perkuse Kolumbijce Tupaka Mantilly. Zvuk alba vůbec zůstává na velmi decentní, tiché úrovni. O to lépe vynikne barevnost instrumentace.
Jak si můžeme všimnout podle roku vydání alba, Lage si s vlastními projekty chvályhodně počkal až na dobu nesporné dospělosti, včetně té umělecké. Na nahrávce navíc není slyšet ani stopa po potenciálně přebujelém egu rozmazlované dětské hvězdy. „Začal jsem s určitou ideou, ale teprve, když jsem ji nezačal sdílet s ostatními muzikanty, stala se ona idea něčím jasnějším. Pořád jsme diskutovali o tom, jaká by měla být deska Juliana Lage. Jaký druh písní bych měl natočit a co bych měl říci… Nechtěl jsem se prezentovat jako virtuóz, ale daleko více jako vypravěč příběhů,“ složil kytarista poklonu spoluhráčům.
Deska není jen autorská, výjimku tvoří nejen vstupy ostatních muzikantů, ale třeba i přepracování jazzové klasiky všech klasik, All Blues od Milese Davise. Ovšem autorské kompozice taktéž prozrazují již zkušeného skladatele, navíc hýřícího nápady. Hned za prvotinu byl Lage právem nominován na Grammy. Ne, že by se tahle anketa měla přeceňovat, ale o kytaristově oblibě u kritiků vypovídá.
Druhé album Gladwell (2011) je ještě vydařenější a ještě výpravnější než debut. Lage v bookletu CD vysvětlil koncept nahrávky: „Jde o zvukový popis imaginárního a zapomenutého města jménem Gladwell.“ V rámci vykreslení fiktivního místa se tu kytarista odvažuje více experimentovat, zařazuje i dravější pasáže. Úvodní 233 Butler oživí samply – útržky mluveného slova, jako když vás na chodníku míjí diskutující dvojice. Zaujme rychlý minimalistický „běh“ v podkladu Listening Walk a nad ním až mikrotónově „bludný“ saxofon Dana Blakea (též John Cale, Anthony Braxton, Esperanza Spalding). Nebo naopak romantická, starosvětská kompozice s melodikou (míněna je foukací klávesová harmonika) stejného hráče a rozechvělým violoncellem Aristidese Rivase. Lage ovšem s gustem využívá i prvky country, třeba v závěrečném kusu Telegram.
Umění dialogu
Početnou část Lageovy diskografie tvoří dueta. V „rovnoprávné“ komunikaci s výraznými partnery Lage vyniká, což ukázala už deska Free Flying (2013), natočená živě v duu s pianistou Fredem Herschem. Deska relativně tradicionalistická, vystavěná na Herschových skladbách, improvizacích a dvou standardech, a samozřejmě velmi hezká.
Trvalejší spolupráce se vyklubala ze setkání s Chrisem Eldridgem, kytaristou Punch Brothers. Na snímku – dvojexpozici – pro obal CD Avalon (2014) oba kytaristé symbolicky splývají v jednu osobu, ve spřízněné muzikantské duše… nebo duchy? V často citovaném rozhovoru pro Montana Public Radio označili pánové nahrávku jako „milostný dopis akustické kytaře“. A protože je Chris Eldridge také šikovný zpěvák, neignorují muzikanti ani „obyčejnou“ písňovou formu. O výsledku žánrového průniku vypovídá už součet všech různých zaměření obou hráčů.
Druhé album dua Lage & Eldridge Mount Royal (říjen 2017) je ještě zábavnější a členitější. Mezi najazzlé, klasicizující i „folk-barokní“ instrumentálky vpadne třeba zpívaný bluegrassový kus Things In Life od Dona Stovera nebo úprava balady Sleeping By Myself od Pearl Jam. Případně k ostrovním lidovkám odkazující motiv Old Grimes. Pro Julinana šlo o třetí neproměněnou nominaci na Grammy, druhou sdílel s Burtonovým kvartetem za Guided Tour.
Už předtím se Lage stihl pustit i do jedné ze svých nejvíce experimentujících spoluprací, desky Room (listopad 2014) s Nelsem Clinem (nahrávka vyšla později než první dueta s Eldridgem, ale točila se o pár měsíců dříve). Lage se tu sice stále drží i svého typicky lyrického stylu, ale spolu s avantgardněji zaměřeným Clinem se nebojí ani disonancí a volné improvizace. Ani tato spolupráce nezůstala u jediného titulu, v roce 2018 se Julian Lage podílel na dalším docela odvážném a hodně dobrém titulu Currents, Constellations pod hlavičkou The Nels Cline 4. S rytmikou v zádech se kytaristé pouštějí do ještě záludnějších kliček na pomezí jazzu a rockové alternativy.
Segovia i blues
K zachycení sólového recitálu pro akustickou kytaru se Lage odhodlal v březnu plodného roku 2014, album World’s Fair vyšlo o rok později. Točilo se bez jakýchkoliv playbacků, naráz. Inspirátorem klasicizující kolekce krátkých, na výrazných melodických motivech vystavěných, v naprosté většině autorských skladeb byl podle Lage legednární španělský virtuóz Andrés Segovia (1893–1987).
Už brzy se ovšem Lage vydal zase úplně jinam. Pro změnu podle vzoru tria Jima Halla, o kterém prohlásil „ukázalo mi, jak má správné kytarové trio vypadat“, sestavil trio vlastní. Přizval do něj kontrabasistu Scotta Colleyho, který s Jimem Hallem hrával a Lage se s ním dobře znal ze sestavy The New Gary Burton Quartet. S bicími se přidal Kenny Wollesen z kapely Sexmob a samozřejmě, neopomeňme souvislosti, častý spolupracovník Johna Zorna (Wollesen by měl hrát i v Praze v rámci Bagatelles, ač nikoliv s Lagem). Kdybychom však čekali, že kytaristovo první triové album Arclight (2016) se podle prvotního vzoru soundem přiblíží Jimovi Hallovi, těžce bychom se spletli. Někteří kritici a posluchači na nahrávce odhalili, asi vzhledem k Julianovým proklamacím, podobný typ zvukového prostoru, jaký s oblibou vytvářel v triových sestavách Jim Hall. Může být. Jenže poté, co dokonale využil kytary klasické i lubové, Lage se zakoukal, nebo spíš zaposlouchal, zkrátka zamiloval do Fendera Telecastera a vzal si ho i do studia. Jak již tušíme, co čert na křižovatce nechtěl, v souvislosti s ikonickým masivním nástrojem se Lage rozpomněl: „Vždyť na něj hráli moji kytaroví hrdinové… Taky Muddy Waters,“ pronesl v rozhovoru pro NPR. A vědomě se ponořil do ještě mnohem starších inspirací „z dob před bebopem, kdy byla country, jazz a swing ve svém podivném stádiu divokého západu“, jak kytaristu cituje tisková zpráva k vydání desky. Opět tu převládají vlastní kompozice, navíc ovšem Lage využil třeba obohacený mustr Harlem Blues od W. C. Handyho či meziválečného popového standardu I’ll Be Seeing You.
Tria, tedy víceméně tria, se drží Lage dodnes. Další triová deska Modern Lore (2018) pouze loví inspiraci v zase trochu jiném období. Onou „moderní tradicí“ v názvu alba tu kapelník myslí rock’n’roll, přesněji jeho extatické cirkulární rytmy. Pro přesnost, krom základní sestavy epizodně hráčsky přispívají i producent Jesse Harris druhou kytarou, syntezátorem a perkusemi a v jednom kousku klávesami i Tyler Chester (Sara Watkins, Joan Baez). Jde o poctu relativně uhlazenou, sofistikovanou, ale o nic tak levného jako o desku rock’n’rollových coverů. Lage si tentokrát podržel výhradní autorství všech skladeb, žánr tu reprezentuje ona rytmizace a nálada. Kytarista se přitom dostal mimo typické jazzové mantinely, což nevylučuje bravurní sóla a nápadité improvizace. Rock’n’rollové improvizace. Tohle není opakování vývojové cestičky fusion, ale vkusný nostalgický pohled zpět, podaný se soudobou hráčskou erudicí. Album vyneslo autorovi čtvrtou, opět neproměněnou nominaci na Grammy.
Slaďárny, leč vkusně učiněné
Letošní nahrávka Love Hurts, pořízená v nové sestavě tria s Jorgem Roederem (ten, co hrál na Julianově debutu) a Davidem Kingem (z The Bad Plus), nemá jednotnou koncepci. Vyčnívají z ní přímočaré úpravy nadčasových sentimentálních cajdáčků jako titulního Love Hurts z repertoáru The Everly Brothers či Crying Roye Orbisona. Nebo standard ze 30. let I’m Getting Sentimental Over You. Vlastně se tu Lage dostává nejblíže k jakési sofistikované easy listening. O to zajímavěji však s celkovým soundem kontrastuje, když se kytarista rozběhne do nečekaných kadencí nebo „zprzní“ ušlechtilý zvuk svého nástroje distorzí, jako v případě nečekané gradace Crying. Navíc si vypůjčil i docela nervní a vůbec ne easy motiv The Windup od Keithe Jarretta. Nebo si svižně post-bopově pohraje s Tomorrow Is The Question od Ornetta Colemana. A ano, jak je z výčtu patrné, covery tentokrát naopak převládají. Lage, setřásající syndrom vyhoření, tentokrát přidal pouze dva originály a „jen“ s gustem hraje, co ho zrovna napadne a co má rád, třeba tisíckrát provařený evergreen. A zase to nevadí, deska působí vkusně a krásně už jen díky Lageově lyrické hře a jiskřivému tónu.
I v sestavách Johna Zorna vlastně platí Julian Lage za toho uhlazenějšího. Za kytaristu vhodného pro tradicionalističtější (tedy v Zornově měřítku!) formy skladeb či zklidňující roli v instrumentaci. Což pochopitelně není výtka, naopak, ono to působí výtečně. Jako například na dvou loňských Zornových albech projektu Insurrection, tedy eponymním Insurrection a Salem 1692, kde se Lage „kontrastně doplňuje“ s dalším skvělým kytaristou, avantgardním metalovým i grindcoreovým hráčem Mattem Hollenbergem, známým z kapel Cleric a Cetus.
Podle očekávání pak Julian Lage výborně souzní s Gyanem Rileym v půvabně melodických, akustických kytarových duetech Zornova alba Midsummer Moons (2017). Což ostatně budeme moci posoudit naživo. „Mladý“ Riley a Julian Lage spolu ona dueta hrávají i v rámci Bagatelles Marathon a neměli by chybět ani v Praze.