Zemřel živý člověka a mrtví zůstali žít

„Otazník, proč lidé začnou myslet na život, až když jim před očima umírá.“ Těmito slovy shrnul v roce 2009 u příležitosti čtyřiceti let od smrti Jana Palacha písničkář Bohdan Mikolášek poselství své zásadnípísně Ticho. A dodal: „Možná ale v obětech, které za nás udělá někdo jiný, je vedle výčitky, spoluviny i dar možnosti, vybídky jít dál i jiným způsobem.“

 

 

Ticho, píseň, po níž (v souladu s její poslední slokou) nikdo neměl tleskat, začínala slovy: „Ticho a lidé proudí ulicí / a málo, málokdo se smál / Nehybný chodník smekl čepici / a ticho spěchá, spěchá dál.“ Jméno Palach se v textu neobjevuje, ale konkrétní lokace („Národní muzeum s očima vypálenýma municí“) zmínka o krátkém životě a vlastně i slova „Zemřel živý člověka a mrtví zůstali žít“ prozrazují dost.

Zatímco Mikolášek na Palachovu smrt zareagoval písní velmi rychle, Karel Kryl zmiňuje v září 1970 pro zpravodaj švýcarského Winterthuru: „Přišel leden a Palach, a to mi říkali, proč neudělám písničku na Palacha. Ale já jsem nemohl. Na to člověk potřebuje odstup. A především – ten čin byl tak velký, že nepotřeboval komentář.“ Nakonec se však Palachovo jméno objevuje v Krylově tvorbě minimálně třikrát. V písni Dědicům Palachovým je kromě názvu odkaz studenta Jana přítomen implicitně, snad v závěrečném obrazu netvora, „jenž s tváří nepohnutou, seznav, jak vraždit ptáčky, plamenem obejme tě“. Série úmrtí slavných osobností v písni Marat ve vaně končí aktuálním dvojverším „Kennedy ve voze proklíná raracha / pohřebním na voze uvidíš Palacha“. V pozdní Krylově písni Atlantis, jejíž text je dějinami naší země ve zkratce na pozadí sbírky známek, najdeme Palacha ve výčtu „Tu Andrej Kmeť a onde Andrej Hlinka / Masaryk, Seifert, Palach, Martinů…“.

 

Poeticky ukryl Vlastimil Třešňák svůj pocit z Palachovy smrti do písně On, ona a strom (Láhev deště), která vyšla v roce 1982 na jeho druhém albu Koh-i-noor. Jak ovšem zdůrazňuje Jaroslav Riedel ve sleeve-notu pozdějšího vydání alba, „původní inspiraci by posluchač sám od sebe nerozluštil“. Sám Třešňák vzpomíná: „U Národního muzea se v lednu 1969 stanovalo, držela se hladovka. Taky jsem tam byl, tam to začalo vznikat. Ještě se mi do toho promítla sebevražda kamaráda Tomáše Floriana, studenta-bohoslovce. Pak jsem dal text nějak dohromady.“

Do melodie, kterou znal od americké folkové skupiny The New Christy Minstrels, skryl v roce 1969 své pocity z Palachovy smrti tehdy začínající písničkář Pavel Žalman Lohonka. Vzpomíná: „V době, kdy se upálil Jan Palach, byl jsem z toho dost špatný a vždycky v takovém stavu jsem potřeboval něco nahlas vyslovit.“ Vznikla píseň Barevný šál s verši: „Odpusť mi hřích, já se hrozně bál, / odcházím rád, nemám dost už sil, / jak psanec dál bych tu věčně žil.“

S Janem Palachem bývá spojován také text Borise Filana Balada o smutnom Jánovi z legendárního alba Zvoňte, zvonky skupiny Prúdy. V tomto případě však píseň – slovy Jiřího Černého – „oba Jany, Palacha a Zajíce, i další mučedníky husákovské normalizace předběhla o tři roky“. Tehdy šestnáctiletý Filan totiž tento svůj první písňový text napsal už v roce 1966 a motivem byl strach, aby mu jeho největší kamarád Pavol Hammel nadobro nezmizel v dospělém světě bigbítových kapel. Věřil totiž, že když pro něj dokáže psát texty, přátelství jim vydrží. Balada se už v listopadu 1967 mihla v Černého rozhlasové Houpačce. „Mohol si vybrať Pravdu a Lož, váhavý Ján. Mladú, krásnu a vábivú Lož videl Ján. Starú, všednú a plesnivú Pravdu spoznal Ján,“ jsou verše, které po lednu 1969 na sebe začaly – i vzhledem k Filanově volbě jména hrdiny písně – nabalovat nové souvislosti.

Vedle písničkářů se k pohnutým událostem konce 60. let vyjadřovali i textaři středního proudu a jejich prostřednictvím zpěváci a zpěvačky. Text Václava Fischera Nezoufej pro Evu Olmerovou byl vyjádřením atmosféry ve společnosti po Palachově smrti: „Nezoufej, všichni lidé neshoří. Ti, co zůstanou, znovu povstanou, prapor pravdě ryzí za nás ponesou. Nezoufej, malá země statečná…“ S Palachovou smrtí a tehdejšími událostmi souvisí také text Jana Schneidera Soud, který zpíval Václav Neckář: „Já kašlu na slíbenou spásu a ráj / andělů s mečem ohnivým, / tak poraďte mi prosím, jak žít / s člověčím srdcem poctivým.“ Zatímco Pavel Lohonka prosil ve svém textu o odpuštění hříchu, Viktor Sodoma zpíval slovy Ladislava Kučery, „že pravda hoří jako vích, že hořet pravdou není hřích“. Šlo o píseň Mistrům Janům, v níž textař klade vedle sebe Jana Husa a Jana Palacha. Zatímco tyto písně vznikly ještě na konci 60. let jako okamžitá reakce na živou pochodeň, až o desetiletí později, v roce 1978, vyšla na albu Karla Gotta Romantika píseň s textem Zdeňka Borovce Kam tenkrát šel můj bratr Jan na melodii písně Erica Carmena All By Myself. V roce 2005 Karel Gott v bookletu nového vydání alba potvrzuje, že píseň byla skutečně věnována památce Jana Palacha: „Tak to taky textař Zdeněk Borovec vymyslel. Ale tenkrát jsem to nemohl nahlas říkat. […] Já jen věděl, že s touhle písní nesmím zlobit na jevišti. Proto jsem ji taky zazpíval jen jednou v televizní show Karel Gott v Lucerně.

Zatímco paralela mezi Husovou a Palachovou smrtí v plamenech se přímo nabízela, Dežo Ursiny ve své coververzi písně Imagine klade vedle sebe dva předčasně zesnulé Jany – Johna Lennona a Jana Palacha („A stále sa nám marí / že si tu s nami Ján“). Na počátku 90. let pak Ursiny (přesněji jeho dvorní textař Ivan Štrpka) v písni Kedy, ak nie teraz? zmiňuje, že „na námestí stále horí, náš nevlastný brat Ján“.

Palachův osud inspiruje autory písňových textů i v novém století. Někde jde jen o letmou slovní hříčku, metaforu, jako v textu Romana Horkého ze skupiny Kamelot Dopis na rozloučenou o člověku, který „jel tiše hořet do trávy“ a který „je sám, u palachů vlevo za tratí“. V dalších případech jsou to však explicitní pocty hrdinnému Janovi z konce šedesátých let. To je případ písně Pochodeň z konceptuálního alba Kotlina skupiny Epydemye, věnovaného novodobým dějinám naší země. Člen kapely, vystudovaný historik Miroslav Vlasák, ve svém textu relativizuje život a smrt: „Mrtvý je ten, kdo jen pro sebe žije / kdo vzdá svůj boj a za živa hnije“ a Palachovi vkládá do úst provolání: „Ve jménu života hořím!“ Do kontextu srpnových událostí roku 1968 klade Palachovu smrt Jaroslav Hutka na svém nejnovějším albu Sto let. V písni Srpen zpívá: „Života oběť vznešená, Palach a Zajíc, žár a bolest.“

 

Na Krylův rým „raracha/Palacha“ navázal Jakub „Cermaque“ Čermák v písni Palach na albu Divozemí: „Kdejaký maják / vede v bouři / měsíc, můj kajak / ve tmě moří / jen ať se rarach / duši dvoří / vykřičník Palach / pořád hoří…“ Slovo „bouře“ použil v souvislosti s Palachem jihomoravský zpívající básník Miroslav Kučera (píseň Bouře Kučerovy skupiny Karel&My na albu Na křídlech zefýru). V roce 2016 nahrály své pocty Janu Palachovi folková skupina Zhasni (píseň Michala Vaňka 1969 s verši: „Od kašny k Muzeu na Mělník až do Všetat / jak oheň pálí, když všude je zima a mráz“) a rocková Kolektivní halucinace (Jan 69 – Ruce z popela). Nepřímo s Palachovou smrtí souvisí píseň Blues o věžích a lidech folkové skupiny Žamboši. Pojednává totiž mimo jiné o vsetínském archiváři a řediteli muzea Bohumilu Peroutkovi, který se – inspirován činem Jana Palacha – upálil na nádvoří vsetínského zámku 28. října 1969. Jan Žamboch zpívá: „Byly to divné roky, snad chyběla mu víra / Zdá se to dávno, dávno netlačí nás k zemi / A stejně v ramenou ta tíž.“ Z novějšího českého popu je pak třeba zmínit píseň Michala Hrůzy J. P. z alba Noc se slovy: „Prosím nezapomeň, má živá pochodeň / mé světlo do lidí na cestu posvítí.“

Vedle písňových textů z okruhu folkové, rockové nebo popové hudby se téma Jana Palacha objevuje i v oblasti soudobé hudby vážné. Nejčastěji uváděnou kompozicí z tohoto okruhu je Ignis pro Ianne Palach Jana Nováka, žáka Bohuslava Martinů. Ten ji složil bezprostředně po Palachově smrti, sám si k ní napsal latinský text a poprvé ji uvedl v dubnu 1969 v pražském Rudolfinu. Podobně už v roce 1969 reagovali i další skladatelé: Josef Berg (Tryzna za Jana Palacha pro smyčcové kvarteto, klavír, bicí a žesťový nástroj), Evžen Zámečník (Elegia per Jan Palach pro housle a klavír) nebo Alois Piňos (16. leden 1969 – Památce Jana Palacha). Do souvislosti s těmito skladbami bývá kladena i Hudba pro Prahu 1968 Karla Husy, avšak ta více než s Palachem souvisí se srpnovými událostmi, resp. s celým pohnutým rokem 1968.

Přidat komentář