Zeurítia: Tempera

New Port Line, 2019, 55:28

Práci na třetím albu Zeurítie odstartoval jediný nápad: „Skotský kytarista Nigel Clark, kamarád mého muže, se při jejich společném turné zmínil, že skladby napsané původně ve tříčtvrtečním metru je možné přearanžovat a hrát na brazilský způsob jako čtyřčtvrteční bossanovu či sambu a výsledek bude znít vždy skvěle,“ píše zpěvačka ve sleeve-note. Následovala zábavná fáze, kdy Zeurítia s Liborem Šmoldasem zkoušeli, zda si kamarád nevymýšlel. Tedy oni jistě věděli, že ne, do latiny se přece standardy ze tříčtvrtečního rytmu občas převádějí, ale dovolte mi trochu nadsázky.

Jenže kratochvilné hrátky slyšitelně přerostly původní „pouhý“ vtip a vznikl konzistentní repertoár. Známé standardy jako Evansův Waltz For Debby nebo Manciniho Moon River znějí v latinizované podobě vkusně a odlehčeně. Pro přesnost, Zeurítia a spol. neupravovali jen valčíčky, ale třeba i Davisovo All Blues, původně 6/4, a nechybí ani autorská, Šmoldasova píseň Tančím, napsaná asi už coby latina. To však není důležité, podstatné zůstává, že deska je pestrá (inu, tempera) a přitom drží díky zdánlivě poťouchlé koncepci pohromadě.

Nejvíce okouzlující je na nahrávce její čistota. Přirozeně přesvědčivý projev Zeurítie, prostý přehnaných manýr, si výborně rozumí se záměrně průzračným doprovodem. K domácímu duu zpěv a akustická kytara přibrali Šmoldasovi pouze perkuse Francesca Petreniho. Slovo pouze by také mělo mít uvozovky, brilantní italský muzikant (též Larry Grenadier, trumpetista Avishai Cohen či Stefano Bollani) hraje citlivě a tiše, přitom vyplňuje prostor za tři.

A tohle byste možná nečekali. Krom původních anglických textů opatřil tři písně českými slovy, nostalgicky stylovými, řemeslně dobrými – Jakub Doležal. Že je Jakub nejen výtečný saxofonista, ale také pianista a zpěvák a že vedle jazzu umí i underground, to se ví. Ale že má i básnické střevo… Tempera je zkrátka po všech stránkách příjemná a na album standardů „překvapivě překvapivá“ záležitost.

Přidat komentář