Bratislavské Živé kvety svým novým albem Salto na rozlúčku navazují na svůj předchozí titul Nové poschodia určitým žánrovým zvolněním (tedy méně rocku a více – řekněme – folku) a spoluprací se zajímavými hosty (mj. Martin Burlas nebo producentská dvojice Pospiš & Sillay). Zůstávají nekompromisní společenské výpovědi, které jejich autorka Lucia Piussi už tradičně dokáže vyjádřit lehkým poetickým jazykem s neotřelými obrazy. Ostatně samotný název alba nabízí – ať už v kontextu titulní skladby, nebo mimo ni – různé možnosti výkladu. Podobnou hru pak skupina s posluchači hraje ve skladbě Idem si svojím tempom, která navazuje na název sedm let starého alba Oľga, ideš svojím tempom!
Současné spíše poklidnější tempo Živých kvetů (výjimkou je svižná píseň Gejza) dovoluje zdůraznit textové výpovědi v celé jejich naléhavosti. Proti sobě zde stojí svobodná „žena zrodená miernym pásom“ a na druhé straně „grázli“, kteří mění pravidla hry. Nejostřeji kapela seká do přítomnosti (či do nejbližší budoucnosti) v písni 2020, inspirované poetikou Egona Bondyho, a ve skladbě V Zemianskych sadoch, jejíž bezútěšný a bohužel velmi aktuální text („Kde sa všetko skončí v sračkách za Boha a národ…“) paradoxně prosvětluje pohodový klarinet (Přemysl Máčel) a bezstarostná melodie.
Právě zdánlivá pohoda ve světě, v němž zní „ten istý soc-pop z rádia“, ale na němž už není „šanca pre nás dvoch“, je ústředním tématem alba. Vzorem svobodomyslnosti mohou být hrdinové dvou výrazných písní – adoptivní syn, který „nikomu nepatrí“ („som ako poklad / zlatistý oblak / s vetrom deravým“), a romský muzikant-kamarád Gejza Bendig, „slobodný človek“.
Stejně jako na svém minulém albu nabízejí i tentokrát Živé kvety mnoho otázek a jen některé odpovědi. Hudební složka přitom snad ještě víc než kdy dříve – včetně pasáží až překvapivě zaplněných klávesami – ladí s textovým poselstvím. S poselstvím o bláznivém světě, v němž tancujeme na laně.
Slnko Records, 2019, 47:31