:zoviet*france: Od úderů do želez k temnému ambientu

Industriálně ambientní :zoviet*france:, kteří v pražské Meet Factory vystoupí 26. října v rámci letošního festivalu Alternativa, si nesporně zaslouží přídomek kultovní kapela. Svým originálním přístupem ovlivnili celou řadu následovníků pohybujících se jak v oblasti industriálu, tak temného ambientu. Byli inovativní po celá osmdesátá léta a až do poloviny let devadesátých své pojetí dále rozvíjeli.

 

Kultovní status zvyšovalo, že soubor byl anonymní, nezveřejňoval nikdy jména svých členů, i když je nikdy netajil jako The Residents. Ví se, že skupinu na konci sedmdesátých let v průmyslovém Newcastlu založili Ben Ponton, Peter Jensen a Robin Storey. Nikdy na ně nechodily masy, ale zasvěcení, o to však oddanější fanoušci industriálu a temného ambientu i zvukových koláží. Jejich koncert je o to výjimečnější, že kapela v Praze vystoupila jen jednou – před dvaadvaceti lety v Divadle Archa, kdy s Benem Potonem hrál Mark Warren, tedy ve stejném složení jako letos. V mezidobí se tu představila jen řada jejich pohrobků či bývalých členů s vlastními projekty. Ale i v tomto případě šlo o soubory, jež mají v oblasti elektronické, industriální a ambientní hudby jméno, ať už to byl Rapoon Robina Storeye nebo Dead Voices On Air Marka Spybeyho. Oba přitom před šesti lety připomněli i svou mateřskou kapelu v projektu Reformed Faction, který dali dohromady v roce 2005 s dalším členem kapely Andy Eardleyem.

:zoviet*france:, kteří zpočátku vystupovali pod jménem $oviet:France, v prvních letech hodně experimentovali s předtočenými pásky a smyčkami, továrními ruchy a údery do želez a vytvářeli strukturu pomocí delayů, jako s nimi experimentovali v počátcích své kariéry Steve Reich a Gavin Bryars. V roce 1982 vydali své první album Garista, na němž zaznamenali své experimenty. Dominují mu rytmické smyčky úderů na nalezené předměty i množství pokroucených zkreslených zvuků nebo zpomalených či různě zdeformovaných hlasových samplů. Syrový a surový materiál je velmi radikální a posouvá hranice stejně jako o pár let dříve Throbbing Gristle.

Už na druhém, eponymním albu se však v Mudbast Boys objevila linka jazzového piana, které zní i v lehce funkovém Ji Boys a ve skladbě Sem Boys i ohlasy etnické hudby – dominují jí rytmus bong, napůl falešný sbor a neumělé tahání smyčce po struně i píšťala.

 

V roce 1985 vyšel na dvou kazetách opus magnum Popular Soviet Songs And Youth Music, které se později objevilo v podobě 3CD. Zmiňován bývá nezvyklý keramický obal s perem mořského ptáka a parodií americké vlajky, kde je místo hvězd srp s kladivem. Ještě zajímavější je ale sama nahrávka, složitá koláž zahrnuje mnoho testovacích zvuků oscilátorů nebo úryvků z rádia a terénních nahrávek. Mnohdy šlo jen o krátké několikasekundové miniatury, ale objevují se tu i propracovanější skladby jako Decoy nebo Sidi využívající kombinaci ruchů se zvony a také poprvé skladby stojící na dronech, které se v budoucnu stanou jedním z poznávacích znamení kapely. Album ukázalo, jak široký je záběr skupiny, i když ta se stále nevzdala lo-fi přístupu a prací s různě pořízenými zvuky a ambientními ruchy. Soviet Songs naznačily její potenciál i další směry vývoje, které později kapela rozpracovávala.

Trojalbum však nebylo ojedinělým monumentem, po něm přišel další rozsáhlý projekt, komplet čtyř alb CCCP – Charm, Ceremony, Chance, Prophecy z let 1986 a 1987. Prvním dílem je Misfits, Looney Tunes And Squalid Criminals. Na desce je už patrnější vliv etnické hudby, hned v Host/Blowing In The Instrument se na pozadí echovaných úderů objevují zvuky didgerida a melodie dud, po další ruchové mezihře s hlasy následuje Flote stojící na echovaných utlumených perkusích, nad nimiž zní opět kratičká melodie. Dron z ruchu nabízí i Gesture, Signal, Threat pak využívá glitchů. Vrcholem je pak závěrečná zvuková koláž Theyʼre Eating The Passengers, kde se rozvíjí základní motiv citery.

Závěrečná deska tetralogie Assault And Mirage už míří do oblasti zvukových ploch, i když v úvodním hrozivém Siege je ještě patrné, že základem je smyčka. Ale už následující Frost Smoke míří k temnému ambientu pomalu se přelévajících zvukových ploch obohacených tichým cinkáním a tikáním perkusí jaké o dekádu později začalo nabízet vydavatelství Rune Grammofon. I klidné nahrávky jsou temné, jak ukazuje Mana nebo na echované smyčce perkusí postavené Tocasenh. Jak se jde od smyčky dostat k plochám, ukazují Fire Sticks. I když má album nejblíže k temnému ambientu, je stále znepokojivé a nervní, jeho hrozivost umocňuje Shimmer In The Siel, kdy po klidném úvodu nastoupí agresivní motiv, jehož zvuk je různě deformován a upravován.

 

V devadesátých letech však už skupina naplno zamířila od oblasti soundscapingu, zvukových ploch a ambientních koláží, které se převalují a pomalu proměňují a z nichž se občas vynořují etnické nástroje. Jasně to dokumentuje studiová deska Shadow, Thief Of The Sun z roku 1991 stejně jako živé What Is Not True zachycující koncerty v Sheffieldu z března 1993. Postupně se zvuk kapely stával bohatší a teplejší. Další posun ukazuje Digilogue z roku 1998, s hudbou nahrabou většinou o tři roky dříve, tedy čtyři roky po poslední studiové desce Shadow, Thief Of The Sun. Větší prostor dostávají pulzující rytmy, což ukázal i koncert v Arše v roce 1997.

Odlišný přístup a polohu tvorby představuje The Decriminalisation Of Country Music, které zachycuje ve zvucích vznik glasgowského kulturního centra Tramway na místě bývalé vozovny.

Protože se skupina stále více zaměřovala na rozsáhlé zvukové koláže, které v sobě sice stále nesou útržky hlasů a zvuky etnických nástrojů či rytmy, jsou však mnohem průzračnější a přehlednější, bývalí členové vydali v roce 2005 Reformed Faction, snažící se přinášet původní temnější a syrovější pojetí z přelomu osmdesátých a devadesátých let. To se však nakonec objevilo i na dvojalbum Patina Pooling z roku 2014, které vzniklo ve spolupráci :zoviet*france: s Fossil Aerosol Mining Project.

I když se hudba :zoviet*france: v posledních dvou dekádách už moc nemění, liší se jejich přístup k šíření tvorby. Klasický přístup DIY, kdy si kapely natáčely kazety a dělaly k nim vlastní originální obaly, vystřídaly od roku 2012 podcasty A Duck In A Tree, které každý týden nabízejí hodinu nahrávek od spřízněných tvůrců z celého světa. Objevují se tam neznámá jména, vedle nahrávek :zowiet*france: a Bena Pontona i kompozice Fennesze nebo novozélandského skladatele filmové hudby Graeme Revella, který stál nejen za hudbou k VráněOd soumraku do úsvitu, ale začínal v industriálních SPK. Zněly tam i nahrávky ambientního kytaristy Billa Nelsona či Sigur Rós, ale taky anonymní nahrávka průletu Boeingu 747.

Přidat komentář