Jiří Suchý

Dvě knihy úvah Jiřího Suchého o povídání klauna s Bohem zaujaly čtenáře věřící i bezvěrce. Knížka Klaun si povídá s Bohem vyvolala okamžitě po vydání mimořádný zájem čtenářů a autor obdržel celou řadu ohlasů. Po několika letech se Jiří Suchý k tématu vrací a zpracoval řadu svých postřehů do volného pokračování s názvem Klaun to zkouší znovu. Stále svěží principál Semaforu si tak podruhé dopřává potěšení z hledání dobrodružné cesty k Tajemství v naději, že by jeho uvažování mohlo posloužit jako inspirace těm, kterým toto potěšení nepřišlo na mysl.

S HUMOREM O VÁŽNÝCH VĚCECH – TÉMA SMRT

V rozhovoru s vlídným novinářem Michalem Bystrovem mi byla položena otázka: Proč v mé knize o klaunovi, který si povídá s Bohem, nepadne ani slovo o smrti. Měl pravdu – toto téma jsem pominul. To, že jsem se tomuto tématu vyhnul, byl ode mne nejspíš jakýsi podvědomý záměr – jestli něco takového existuje. Komu by se chtělo mluvit o smrti?

Svou profesí se řadím mezi klauny, komiky, baviče, komedianty, kabaretiéry a šašky. A zajdeme-li až do 12. století tak mezi jokulátory a žakéře, což byla verbež a pakáž, která se živila tím, že rozchechtávala své bližní. A nejspíš si taky občas přikrádali. Ti byli tehdy sice vítaní, ale zároveň to byla profese silně ponižující. A přesto se našli lidé, kteří se cítili k takovému úkolu být povolaní. A pokud by se takový vyznavač směšna rozpovídal nebo rozezpíval o smrti, bylo by to nejspíš stejně nepatřičné, jako kdyby funebrák bavil při pohřbu pozůstalé vyprávěním anekdot. Pravda, dnes už prestiž této komické profese přece jen poněkud stoupla, královna povyšuje klauny do šlechtického stavu a i já jsem náhle zahrnován oficiálními poctami, ale pořád připouštím, že kořeny této profese se nacházejí spíš v těch spodních vrstvách.

Padla ale výzva: smrt. A já náhle ku svému údivu zjišťuju, že musím svůj názor opravit. Zjistil jsem totiž, že není pravda, že bych se tomuto tématu vyhejbal, ať už podvědomě či záměrně. Napsal jsem totiž o smrti toho mnohem víc, než jsem si myslel. Už kdysi, v roce 1977, jsem do hry Smutek bláznivých panen zplodil tyto veršíky:

Člověk je smrti blízek

Tím, že se narodí

Zatímco žere řízek

Srdce mu marodí

I moje srdce stůně

A venku mrholí

Kéž bych byl ještě v lůně

Tam, kde nic nebolí

Jenomže už jsem zrozen

A mám svou podobu

Člověk je jako hrozen

Hozenej do hrobu…

Dodnes je mi záhadou, proč mě tyto verše napadly. Odpovědí by mohla být úvaha z té mé minulé knížky o tom, odkud se bere nápad. Odpovídám tam, že nevím. Mám proto jen tu svou privátní teorii, že nápad přichází zvenčí. Má hlava by přece nevymyslila něco, o čem vůbec nehodlá uvažovat.

A najednou mně naskakují zasuté vzpomínky a já žasnu nad tím, že vlastně celý svůj komediantský a literární život průběžně píšu o smrti.

Na měsíci sedí můra

Proto máme málo světla

Z nebe padá partitura

Kterou Boží ruka smetla

Seberme ty noty hbitě

Zpívejme ty zpěvy zbožné

Dřív, než umřem na oubytě

Dřív, než Smrt nás kosou požne

Kosa ostrá jako břitva

Přetne vejpůl život lidský

Zpívejme, než začne pitva

Žijem někdy – umřem vždycky

Třeba v tomto okamžiku

Pluje pro nás Noe v arše

Na tahací harmoniku

Anděl Smrti hraje marše

Morfium a flaška vína

Světlo hasne, archa jede

Smrt je primabalerína

Která tančit nedovede…

To jsem napsal v roce 1969 pro komedii Poslední štace. A v témže roce v rozverném kabaretním představení Jonáš a doktor Matrace zazněly tato sloky:

Náhle si nebe kleklo

Na poraženou zem

Aniž by se co řeklo

Smrt zjevila se všem

Aniž by se co řeklo

Pohasla slunce zář

Rozpoutalo se peklo

A Bůh si zakryl tvář

Jo, to jsem ještě žil

Jo, to jsem ještě žil

Pak ale přiletěla

Horká a lesklá střela

Uprostřed mýho čela

Našla si mrcha cíl

Ostatně ještě předtím, než jsem se spustil s divadlem, složil jsem písničku, kterou jsem pak zpíval v poněkud zvetšelé pražské vinárně – Blues na cestu poslední:

Černej nebožtíku

Máš to ale kliku

Za chvíli do temný hlíny

Budeš zakopán

Nás jsi nechal v bídě

Sám se vezeš jako pán…

A tak jsem se začal probírat knížkami lyriky, které jsem se kdy dopustil, a zase jsem žasl, jak často se mi tu vyskytuje motiv Smrti. Nikdy jsem si ho ve své tvorbě neplánoval, dostavil se vlastně proti mé vůli.

Prodejte nám svoji kostru, pane

Neprodám

Nechceme ji hned

Zaplatíme, ale vezmeme si ji až potom

Neprodám

Umístíme ji do nejkrásnější vitríny

Přímo proti oknu, kterým je vidět do zahrady

Neprodám

Školní mládež ji bude obdivovat

Neprodám

Proč? Proč nám nechcete prodat svoji kostru?

Není moje – mám ji jen propůjčenou

Mýlíte se – ta kostra je vaše

A platíme dobře

Neprodám

Tak aspoň lebku

To je jiná – lebku bych prodal

Kolik za ni dáte?

Za lebku platíme obvykle tisíc korun za kus

Ale za tu vaši

Za tu vaši, v níž se líhly

Tak krásné básně, jako je tato

Dáme třeba i tři sta

Platí

Tři sta, jen když si ji odneseme ihned

To nechci – odnesete si ji až potom

V tom případě vám dáme sto padesát korun jako zálohu

A zbytek?

Zbytek až pak

Zbytek až pak…

Tak v tomto básnění sice nepadlo slovo Smrt, ale o čem jiném by to mohlo být? Jindy se ale slovo Smrt rozhodlo, že vstoupí tam, kam se mu zachce. A tak se ocitlo i v této mé úvaze. Slovo nevyžádané, vlezlé. Co když někam pronikne, začne se tam roztahovat na úkor tak krásných slov jako třeba Láska nebo Pivo.

Co je to Smrt? Zatímco křesťanovi opustí duše tělesnou schránku, ateistovi selžou orgány, ale výsledek je v podstatě stejný. Oba přestanou být živými a konvertují k tomu, čemu říká křesťan Smrt tělesná a ateista prostě jenom Smrt. Kdo z těch dvou má pravdu? To se dozvíme až pak. Křesťan má tedy přece jen šanci dovědět se, že má pravdu on. Ateista se nedozví nic, protože jeho víra mu káže, že po smrti zavládne Nicota.

Psal se rok 1224, kdy svatý František z Assisi napsal překrásnou báseň Píseň bratra Slunce a v ní tyto verše:

Buď pochválen, můj Pane

spolu se vším svým stvořením

především s panem bratrem Sluncem…

A pokračuje chvályvzdáním za sestru Vodu, která je užitečná, pokorná, vzácná a čistá, za bratra Oheň, za Vzduch a Oblaka, a taky za Matku Zemi… A v závěru vzdává chválu za sestřičku Smrt těla, které žádný člověk nemůže uniknout.

Verš o smrti přidal sv. František několik minut před svou vlastní smrtí. A právě o sestřičce Smrti těla se tu pokouším přemejšlet.

Pokud se člověk usnese, že smrtí život nekončí, musí si připustit, že existuje cosi, čemu říkáme duše. Tělesná schránka je bezvadná věc, a pokud dobře funguje, nemůžeme si ji vynachválit. Ve stáří už tak dobře nefunguje a člověk si o to víc počne vážit života. Občas se zamýšlím nad tím, jak ta skrumáž masa, krve a kostí, dokáže skládat velkolepá oratoria, symfonie, ale i nádherná blues, že zatouží namalovat obraz, nad kterým se pak celá staletí žasne, a tu mi na mysli zatane slovo duše. Kdybyste po mně chtěli, abych upřesnil, co to je duše, řekl bych nejspíš, že je to Cosi. Něco, co je naším hmotným mozkem nepostihnutelné. Jak vypadá? Nijak. Prostě nevypadá. Kde se nachází? Na žádném konkrétním místě. Místo nepotřebuje. A z toho mnoho lidí usuzuje, že to, co nevypadá a co se nenachází, nemůže existovat. Jsou ale skutečnosti, na které se samotná tělesná schránka nezmůže. Si myslím. Jakožto člověk, kterého neustále něco napadá a kterému se udělal názor, že nápad přichází zvenčí, mám za to, že vlastním přijímač, kterému říkám duše.

Už fakt, že člověk je jediný tvor, který si uvědomuje, že tu nebude jaksi nafurt, je pozoruhodný. Zvíře, pokud je známo, o konečnosti svého psího, kočičího či koňského života, neví. A tak třeba hroch si nedělá starosti s tím, co bude potom. Člověk ano. Kolikrát si říkám, že v tomto ohledu bych byl radši veverkou. Poskakoval bych si ve větvoví a to by byla náplň mého života. A kdyby mi třeba myslivec začal vysvětlovat co je to smrt, netušil, vlastně netušila bych já, veverka, co to blábolí.

Podle zákona duality, o němž se zmiňuju v kapitole VII, bych ale nevěděl, co je to život. Nemohl bych tušit, že je to dar, z něhož bych se mohl radovat a jehož pomíjivost by z něho udělala dar nejcennější. A že do dokonalosti mu schází ona blažená zvířecí nevědomost. Myslím, že každý člověk si musel někdy položit otázku, co že je po smrti. A ten, kdo má za to, že existuje jen to, co chápou naše smysly, má jasno. Po smrti pro něho neexistuje nic.

Patřím mezi ty, co si myslí, že mimo našich pět smyslů toho existuje nekonečně mnoho, tak nekonečně, jako je nekonečný vesmír. A věříme, že to vakuum, o němž se domníváme, že je za životem, se může po smrti zaplnit Něčím, co je momentálně mimo dosah našeho myšlení. Dokonce to může být i ta Spravedlnost, vyrovnávající křivdy, které nás postihly v životě, a naopak postihne nepěknosti, kterých jsme se dopustili. Nerad používám termíny Nebe a Peklo – příliš evokují obláčky na obloze a oheň pod kotlem, ty dvě příliš pozemské skutečnosti, které v mysli současného člověka už neobstojí. Vymysleli si je naši předci, protože se daly snáze pochopit než abstraktní Spravedlnost. A ona to vlastně nebyla zase tak špatná metafora, jen se jí nesmělo věřit doslova. A to se právě v onom minulu dělo. A jsou to tato dvě prostinká slůvka, jejichž naivita připravila ohromné množství lidí o víru v cosi neznámého, k čemu směřujeme krůček po krůčku.

V roce 2001 se mi vloudily do mysli, byť zase proti mé vůli, tyto veršíky o smrti. A ty nechť udělají tečku za touto statí:

Jo, milej pane

to nejdřív musíte zemřít

a pak teprve poznáte to, co znám já

Ona ta smrt není nic zvláštního

Vy žijete pořád dál

Jenomže nevíte, zda doopravdy

nebo jen ve vzpomínkách

svých přátel

Stan Laurel, můj kolega v profesi: S tím, kdo bude brečet na mém pohřbu, už nikdy nepromluvím.

Přidat komentář