Alex Švamberk: Punk & hardcore. Co bylo, co zbylo

Hudební publicista Alex Švamberk (1961) si zapolemizoval s Hérakleitem a vstoupil potřetí do té samé řeky. Po knihách Nenech se zas oblbnout (2006) a No future! (2011), kde podal zprávu o dětství a mládí amerického hardcoru a britského punku, je tu kniha, která sleduje, „co bylo, co zbylo“ – tedy zralý věk hudebních směrů, kterým je dneska kolem čtyřicítky, a jejich aktérům pak ještě o nějakých dvacet pětadvacet roků víc. Je to vlastně časosběrný dokument svého druhu. Švamberk v novince využívá hojně informace, které pochytal do svých předchozích titulů, a postupně je aktualizuje: srovnává minulé s přítomným, občas zamíří k budoucímu. Pohybuje se nejspíš v žánru komentovaného rozhovoru, místy reportáže, přičemž subtémata i jednotlivé motivy otvírá, jak se mu zrovna namane. Struktura knihy je nahodilá, sympaticky zmatená až chaotická: některé body programu se opakují, časové roviny se míjejí, někdo přijde ke slovu třikrát čtyřikrát, jiný dá k dobrému sotva větu. Funguje jenom obecné dělení na britský punk a americký hardcore, a pak titulní srovnání „tehdy“ a „teď“. To ale není nakonec na škodu – punk, potažmo hardcore dal dějinám populární hudby právě tuhle kvalitu: revoltu proti řádu, vzpouru proti tradičním jistotám kultury, společnosti, politiky, odpor proti fungování věcí i člověka podle not rozumu. Takže jistý zmatek Švamberkově knize sluší.

 

Danzig a id

Co jí sluší míň, jsou jednak všestranné lajdáctví, které standardně provází všechny autorovy publikace, vydané u nakladatelství Maťa (počínaje příšernou grafikou a nekvalitním tiskem, přes mizernou autorovu angličtinu, která někdy smysl řečeného posouvá jinam, jindy úplně zatemňuje, až po totálně odbytou práci redaktora a korektora, kteří nechali v knize stovky a stovky tu větších, tu menších chyb všeho druhu), jednak jistá povrchnost, s níž Švamberk k vybranému tématu přistupuje. Pořídil sice rozhovory skoro se všemi klíčovými postavami punkové a hardcorové scény v Anglii a Americe od sedmdesátých let podnes (a právě v tom jsou jeho knihy výjimečné a cenné), ale jeho otázky jsou stereotypní a generují dost repetitivní odpovědi: co bylo, co zbylo. Kniha tak sleduje obecně protestní náboj a hudební kvality, zatímco textům, respektive konkrétním myšlenkovým obsahům se věnuje minimálně. Ne že by byly vždycky k mání, takoví The Exploited nebo Agnostic Front servírují posluchačům opravdu zoufalá, tragická klišé, rádobychlapácká halekání o hrdosti, síle a jednotě, případně o tom, jak je třeba ten prohnilý systém kopnout do prdele – ale u jiných je naštěstí kde brát.

Kdyby Švamberk bral, možná by se vyvaroval některých interpretačních omylů. Politický náboj prý daly punku kapely z Anglie. Opravdu? A kdo? Snad ne ti kýčaři, všestranní neumětelé a oportunisti ze Sex Pistols? Možná Crass, Conflict nebo Chumbawamba – jenže o těch Švamberk nepíše. Polit-punk je spojovaný především s americkými Dead Kennedys, a to hned od jejich vzniku na konci sedmdesátých let. Podobně je Švamberk mimo, když kritizuje Misfits, že jim nejde o „ideovou náplň, která by posunula vzpouru na vyšší úroveň“, a přičítá jim pouhou zábavnost. Byli to právě Misfits, kdo skrz estetiku béčkových hororů a vědecké fantastiky padesátých až sedmdesátých let, kterou využili jak při svých pódiových show, tak právě v textech, postihovali přesně klíčové úzkosti a strachy Ameriky své doby, vydatně živené televizní obrazovkou: masové vrahy, mimozemské civilizace, upíry, zombies, konspirační teorie a podobně. Pokud si Jello Biafra z Dead Kennedys bral na paškál superego (a kritizoval mocenské mechanismy, které ovládají a deformují společnost) a Henry Rollins z Black Flag ego (kterému vzdával hold v neúprosných, brutálních sebezpytech), pak Glenn Danzig šel přímo k id, nejhlouběji a ke kořenům.

 

Stza miluje Beatles

Jenže ani jednoho z jmenovaných Švamberk ve své novince nezpovídá. A nezpovídá ani další klíčové účastníky, jako Raye Cappa (Youth of Today), Steva Ignoranta (Crass), Tima Armstronga (Rancid) nebo Siouxsie Sioux (Siouxsie and the Banshees). To je škoda, bez nich je výsledná mozaika nebo spíš koláž neúplná, děravá. A jaké fasety lepí autor v knize dohromady? Třeba „punk jako oáza pro lidi z okraje“, kde pojednává kauzy zamindrákovaného ňoumy z ulice (Johnny Rotten, Sex Pistols), šikanovaného chudáka (Michael Algar, Toy Dolls) anebo brutální společenskou ostrakizaci nemocných (Tony Cadena, The Adolescents). – Třeba „ženy v punku“ (přičemž tahle kapitola patří v knize k nejlepším), kde zmiňuje, že v anglickém i americkém punku bylo do konce sedmdesátých let holek jako máku, a že proměna ve vybraný „pánský klub“ přišla až s druhou vlnou, zejména s hardcorovou kolektivizací pod praporem vymydlených straight edge nebo naopak s agresivními pouličními gangy, které se hrdě hlásily třeba k zmíněným Agnostic Front. – Třeba druhdy populární heslo „No Future“, přetavené do názorového nihilismu, respektive solipsismu a nejrůznějších forem sebedestrukce, od jehly po flašku. – Třeba sepětí punkové muziky se sportem, konkrétně se skateboardingem. – A třeba taky kreativní fúze punku s jinými druhy hudby, jako funkem, jazzem, ska, reggae, noisem, hip-hopem, metalem nebo elektronikou.

Punk drží při životě revolta jedince proti společnosti. A generátorem je buď nespokojenost se stavem věcí, idealistická chuť změnit svět k lepšímu, anebo pocit marnosti vlastní existence, osobní zoufalství, které hledá způsoby léčby. Punk je ventil, punk je možná identifikace, punk je cesta k úplnosti, k sebepoznání. Je to sice na každý pád nesmyslná, sisyfovská práce, kde mají libido s mortidem zhruba vyrovnané šance – ale je to především práce věčná, a jediná možná, pokud člověk nechce dobrovolně chcípnout zaživa, vrátit se symbolicky do bezpečí mateřské dělohy. Revoltoval samozřejmě nejen punk a hardcore, protest si napsaly na vývěsní štít poválečné i předválečné avantgardy, třeba dada nebo surrealismus, protestovaly postimpresionismus, romantismus, Villon. Kontext ovšem Švamberkovi chybí, pro něj punk začíná se Stooges a Ramones. Místo souvislostí má radši chytlavé aktuality: Stza z Leftöver Crack miluje Beatles. Danzig je zpátky v Misfits. Herrera odešel od The Casualties. Všichni z původních Ramones jsou po smrti. Ze Stooges zbyl už jenom Iggy Pop. – Není to nakonec úplně marná kniha, jenom je šitá příliš horkou jehlou, provedená halabala, tou nejsnazší možnou cestou. Pokud si Alex Švamberk ještě s Hérakleitem někdy v budoucnu hodlá zapolemizovat, přejme mu soustředění, hlubší ponor a klid na práci. Že má potenciál zvládnout pak téma na výbornou, je bez diskuse.

 

Maťa, 2018

 

Přidat komentář