Allen Ginsberg se stal subjektem mnoha biografií. Zatím poslední a dosud zdaleka nejobjevnější je sedmisetstránkové dílo z pera jeho vlastního archiváře a životopisce Billa Morgana s whitmanovským názvem I Celebrate Myself: The Somewhat Private Life of Allen Ginsberg (Viking, 2006, $ 29.95).
Autor měl unikátní přístup ke Ginsbergovým deníkům, které si tento psal již od svých jedenácti let. Kniha je proto intimním a autoritativním portrétem složité a excentrické básníkovy osobnosti a jeho života, jenž je zdokumentován rok po roce až do jeho smrti v roce 1997. Ginsberg byl hnán ambicemi. Měl neukojitelnou touhu proslavit se a dosáhnout uznání. Málo se ví třeba o tom, že pár měsíců před smrtí, kdy byl konečně ve svém životě umělecky uznávaný a též relativně bohatý, napsal dopis prezidentu Clintonovi, kde jej požádal o udělení nějakého oficiálního vyznamenání za svoji službu umění a písemnictví. Na druhé straně byl od mládí limitován osamělostí, depresemi a sebepochybnostmi a celý život uvažoval o sebevraždě. Morgan vrhá nové světlo na některé z hlavních momentů jeho života – studium na Columbia University, halucinační vizi Williama Blakea v Harlemu, podrobnosti z jeho návštěv Mexika, Jižní Ameriky a Indie. Kniha též v mnohém ohledu doplňuje naše dosavadní povědomí o komplexní povaze vztahu, který choval ke svému celoživotnímu partnerovi Peteru Orlovskymu nebo jeho angažování se v tibetském buddhismu. Morgan též zachycuje Ginsbergovu naivitu, naděje a empatii, které choval ke svým celoživotním druhům – Kerouac, jenž byl maminčin mazánek, republikán, alkoholik a antisemita; Huncke, který jej opakovaně okrádal; Burroughs, jenž po něm v jednom období sexuálně, avšak nenaplněně toužil, či Corso, který Ginsberga mnohokrát veřejně zhanobil a finančně zneužíval. Přesto vše Ginsbergova loajalita k nim, jeho štědrost, finanční podpora či propagace jejich tvorby nikdy nezakolísaly. Co z knihy nepřehlédnutelně vyznívá, je Ginsbergova posedlost bránit svobodu slova, sociální spravedlnost, vlastenectví a snaha vždy pomáhat potřebným. Třebaže sám téměř celý život žil na pokraji chudoby, svoji pomoc nikdy neodmítl. Ať již lidem kolem sebe anebo politickým kauzám, programům či institucím, v jejichž smysl věřil. Pozornost je též věnována básníkovým návštěvám Prahy v letech 1965, 1990, 1993 a 1996. Unikátním prvkem díla je jmenovitý odkaz uvedený kurzívou na pravém okraji stránek na dotyčné básně, které Ginsberg v právě pojednávaném období svého života napsal. Vzbuzují ve čtenáři přímo neodolatelnou touhu si je znovu přečíst a konfrontovat jeho tehdejší rozpoložení v kontextu Morganova vyprávění.