My Češi můžeme mít pocit, že patříme k malému národu, který je vydán mocnostem na milost. Snadno se přitom zapomíná, že jsou ještě nepočetnější národy s náročnými sousedy – například Estonci s jejich jedním milionem a třekmi sty tisíci obyvateli. A že zatímco nás v daný moment nic aktuálně neohrožuje (ano, všechno je relativní, já vím), jejich národní existence má křehčí podobu. A tak současný estonský spisovatel Andrus Kivirähk, autor románu Muž, který rozuměl hadí řeči, aforisticky říká, že se bojí, aby za sto let nežil poslední muž, jenž mluví – estonsky.
Jeho kniha ale není ani trochu národovecká nebo snad konzervativní. Novátorsky a vtipně zpracovává příběh z Estonska 13. století, které západoevropští křižáci přiváděli po dobrém a po zlém ke křesťanství. Hlavní hrdina Leemet je chlapec žijící v lesní komunitě, jež se smrskává, protože víc a víc rodin odchází žít do vsi. Vytrácí se i zvláštní schopnost, předávaná z generace na generaci: mluvit hadím jazykem, jemuž rozumějí všechna zvířata (a musí se mu podřídit).
Hadí jazyk náhle k ničemu není (ač se s ním bezpracně loví zvěř) a jako přitažlivější se jeví odebrat se do vesnice a v potu tváře s ostatními sedlačit. Hlavní hrdina Kivirähkova románu v tom má jasno: vesnický chléb, ta zvláštní potravina, sice není jedovatá, ale nijak ho nepřitahuje. Selské obyčeje pozoruje zpovzdálí, z okraje lesa a připadají mu nepochopitelné. Les se však vyprazdňuje, až v něm nakonec zůstává sám s několika posledními starci. A se zvířaty. Přátelí se totiž se zmijí Intsem a jejich společné zážitky Kivirähk podává s humorem; zároveň vykresluje přátelství dvou zcela odlišných osobností. V lese žijí také lidoopi i medvědi, kteří mají zvláštní milostnou zálibu v mladých dívkách (a ty jim snadno podléhají). Kdesi také dřímá obrovský drak, jehož lidé kdysi dokázali ovládat (když ještě hovořili hadím jazykem). Kniha osciluje mezi pohádkou, fantasy a hororem, protože krutě zemřelých je v ní bezpočet.
Původní náboženství se pokouší udržet fanatický šaman Ülgas, který se už dávno ocitl mimo realitu a jeho recepty přestaly platit. Původní životní vzorec se stává starou veteší, ale s tím se hlavní hrdina odmítá smířit. S Hiie, jedinou dívkou zbylou v lese naváže vztah, nakonec se zamiluje i do Magdaleny z vesnice, ale žádný happy end ho nečeká. Muž, který rozuměl hadí řeči je vůbec veselá kniha o pochmurných věcech. A především zdatná metafora, co to znamená být příslušníkem menšiny. Asi by bylo dobře poznamenat, že Pobaltí patřilo ve středověké Evropě k poslední oblasti, kde se křesťanství ještě neprosadilo. A paralely s prosazováním sovětského „náboženství“ jsou také zjevné. Kivirähk ale nesází na historické „hodnoty“ – Muž, který rozuměl hadí řeči je především vyprávění plné radosti z nečekaných zvratů, s postavami, jež procházejí vývojem a snadno přirostou čtenáři k srdci. Kniha je to neobvyklá a přes svou zdánlivě odlehlou tematiku přináší zcela současný humor i pozastavení se nad tím, co se z našich životů nepozorovaně vytrácí. Je zajímavé, že to dozajista není kniha ekologická: soužití se zvířaty se nijak nevyzdvihuje, lesní lidé jedí především maso, takže zvířata zabíjejí. Přesto je ten příběh postavený na představě někdejšího harmonického souznění lidí s přírodou.
Muž, který rozuměl hadí řeči by také mohl být pobídkou vydat se do jednoho exotického evropského kouta. Jako příručka pro seznámení se s kouzlem prosté, ale hypnotické estonské krajiny by Kivirähkova kniha vůbec nemusela být špatná. A také jako vysvětlení určité estonské „zaťatosti“ – trvání si na svých způsobech, hodnotách a názorech – by mohla posloužit velmi dobře. Ostatně všichni věrozvěsti nových pořádků, tedy všichni ti, kdo v průběhu staletí Estonsko okupovali, s tím měli vlastní zkušenost.
Kniha Zlín, 2014, přeložila Naděžda Slabihoudová
