Ano, Voleman jsem já, říká Jiří Grus

Nejuznávanější český komiksový kreslíř a scenárista Jiří Grus se narodil v roce 1978 v Trutnově. Vystudoval Výtvarnou školu Václava Hollara (1993–97) a Akademii výtvarných umění, obor klasická malba (1997–2004). Žije v Praze. Vydal knihy Nitro těžkne glycerinem (2006) a Voleman I (2007). Více na: www.koreastudio. cz.

Voleman je vaše druhé komiksové album. To první, Nitro těžkne glycerinem, jste dělal napůl se Štěpánem Kopřivou. Teď jste pracoval sám – co vám vyhovuje víc?
Nitro je komiksové album, Voleman komiksový sešit amerického typu, ale z Holešovic. Dobrodružství na pokračování s vracejícím se hrdinou. Nitro vznikalo v době, kdy jsem chtěl vyzkoušet spolupráci s různými scenáristickými osobnostmi. S lidmi mnohdy naprosto protichůdnými, kteří jsou v komiksu stále činní. Jako jsou Tomáš Prokůpek, zakladatel časopisu Aargh, nebo Štěpán Kopřiva, spoluzakladatel časopisu Crew. Momentálně mě nejvíce uspokojuje kreslit vlastní představy, zpracovávat kresbou vlastní myšlenky.

Voleman je v černobílé, Nitro v barvě: dokáže barva vždycky říct víc, anebo je zacházení s ní, podobně jako třeba ve fotografii, ošidné – v tom, že barva může vaši pozornost snadno odvést od syžetu?
Voleman je černobílý, protože barevný komiks bychom s přítelkyní samonákladem těžko vydali. Zvedlo by to neúnosně náklady i prodejní cenu. Ale perokresba je báječná technika. Vypadá to, že vám mnoho možností neposkytuje, ale opak je pravdou. Je taky velice iracionální, vždyť když se podíváte, tak na živých lidech na ulici žádné černé linky, šrafy nebo černé plochy nevidíte. Máte vlastně minimální prostředky: pero, černou tuš, šedý tón a štětec k tomu, abyste dosáhl dojmu živosti, plastičnosti. A i když je to metoda poměrně hrubá, můžete perem kreslit velice jemně a dojem může být velice smyslný. Navíc jsem Volemana od začátku v černobílé viděl; ona si věc řekne sama, co potřebuje.

8_ano_voleman1 8_ano_voleman2 8_ano_voleman38_ano_voleman4 8_ano_voleman5

Než Nitro loni v červnu vyšlo, šuškalo se, že spolu s českou verzí se objeví ještě čtyři cizojazyčné mutace. Nakonec z toho sešlo. Proč?
Vypadalo to bledě, ale nakonec došlo jen k odkladu. Tento týden vyšlo Nitro pod firmou Planeta Agostini ve Španělsku, Itálii a Holandsku.

Volemana si vydáváte sám. Nechce se mi věřit, že jste nenašel vydavatele. Anebo jste jim nevěřil?
Pár nabídek bylo, ale já jsem byl rozhodnutý to tentokrát zkusit na vlastní pěst spolu s přítelkyní, která se na celém projektu Voleman podílí.

Myšlenka Nitra se objevila už před pěti lety. Jak dlouho se rodil Voleman?
Scénář k Nitru vznikal půl roku, malba trvala dva a půl roku, dělal jsem na tom během školy, různé průtahy přidaly další rok a půl. Kdežto scénář Volemana jsem psal měsíc, kresba trvala dva měsíce, vydání měsíc.

Oba ty komiksy mají zvláštní názvy…
Název Nitro těžkne glycerinem dal komiksu scenárista Štěpán Kopřiva a měl by vystihovat to, co se děje uvnitř hlavního hrdiny. Titul Voleman vznikl tak, že jsem kdysi hledal na internetu nějaký text o jiném svém komiksu. Čirou náhodou jsem narazil na výsledek nohejbalového utkání s dvojicí poražených: Voleman–Grus. Ten název odkazuje jednak ke klasickým superhrdinským postavám s koncovkou -man, ale také k normálnímu českému příjmení, které sice není běžné, ale už několik lidí mi sdělilo, že nějakého toho Volemana vlastně ve svém okolí mají, že bydlí vedle v domě. Taky zde hraje roli poetika oblíbeného a neustále hojně používaného oslovení ,vole‘.

Voleman je „autorský komiks na pokračování“. Rodí se za pochodu, anebo máte už od prvního dílu celý příběhový oblouk v hlavě?
Zatím mám jasnou představu na tři díly. S tím, že dějová linka může být kdykoli nepatrně narušena či doplněna o nějaké intenzivní obrazy nebo situace, které mi vpadnou do cesty.

Prý je Volemanův příběh, jak čtu ve vašem profilu na stránkách Koreastudia, „částečně autobiografický“. Vy jste tedy on? Aspoň částečně…
Ano, Voleman jsem já. Ale hraje mě můj spolužák z AVU Jan Gemrot. Má úžasnou fyziognomii hlavy a podobnou citlivost jako já. Moje přítelkyně Adéla hraje Volemanovu přítelkyni Marii a můj další spolužák, Zdeněk Daněk, byl díky své důslednosti a schopnosti odhalovat skryté lidské pohnutky obsazen do role policisty Kamila.

Na serveru Komiksárium čtu, že Voleman „má potenciál stát se nejdůležitějším českým komiksem téhle dekády“. Jak z této pozice hodnotíte své kolegy: Rudiše a Švejdíka a jejich Aloise Nebela, Lucie Lomové titul Anna chce skočit nebo Monstrkabaret Freda Brunolda dvojice Mašek–Baban – abych zůstal u těch, o nichž je nejvíc slyšet?
Bezesporu jde ve všech případech o profesionální, přesvědčivé výkony. Je skvělé, že se někdo v tak příšerných podmínkách komiksu vůbec věnuje. Kresebně je mi nejbližší Lucie Lomová.

Studoval jste malbu na AVU. Co vám ta škola dala?
Nadhled, vědomí souvislostí, technickou zručnost. Podmínky a čas zabývat se sám sebou v důležitém období života. A taky přátele.

Vaši mistři byli Kája Saudek a Zdeněk Burian – jak je vidíte z dnešního odstupu?
Nejen oni byli mými mistry. Také Rembrandt, Velázquez, Goya, Toulouse- -Lautrec, Degas, Rubens a z našich Beran, Dlouhý, Kubík, Lachman nebo Daněk. Saudka a Buriana vidím jako neuvěřitelně originální, osobité tvůrce,jejichž osudy se v něčem podobají. Oba ovlivnili svým stylem a viděním spoustu lidí. Oba jako by žili v nesprávnou dobu na nesprávném místě, ale právě proto zřejmě dosáhli tak skvělých výsledků. U Saudka si rvete vlasy z toho, proč tak jedinečný kreslíř nedosáhl celosvětového úspěchu…

Má současný český komiks někoho, kdo má Saudkův potenciál?
Na kreslení a malování je úžasná jedna věc: obraz si můžete představit v hlavě, ale nakonec, když přistoupíte k jeho realizaci, je všechno jinak. Můžete být najednou velice překvapený, jak se vše vyvíjí. Stejně to funguje i v realitě. Kdokoli kdykoli může přijít s něčím nečekaným, s nevídanou energií, může překvapit svojí vizualitou a myšlenkami.

Jistě sledujete komiksovou scénu ve Francii, Japonsku, Spojených státech. Objevují se u nás alba, která by byla srovnatelná se zahraniční produkcí? Obstál by dnešní český komiks ve světě?
Japonsko nesleduji. Jinak to, co je u nás špička, je v cizině samozřejmostí. Je to asi úplně jiné prostředí, když se snažíte kreslit někde, kde jsou autorů komiksu stovky, jako třeba ve Francii. V současné době je v Čechách pár talentovaných kreslířů, kteří to s komiksem myslí asi vážně, a ti mají šanci uspět – když vydrží a budou mít silné téma.

Vy jste za hranice opakovaně pronikl v různých antologiích a časopisech – jaké máte na své dílo ohlasy?
Ano, do různých antologií jsem pronikal – a to hlavně díky aktivitám lidí z brněnského komiksového magazínu Aargh, jejichž neutuchající snaha prosazovat české autory, kde se dá, je stále obdivuhodná. Ohlasů je jenom pár. Já jsem toho zase tolik nenakreslil, aby z toho někdo někde omdléval.

Čerpáte pro svoje příběhy inspiraci taky z jiných médií, z filmu, malířství, literatury?
Voleman čerpá z toho, co osobně prožívám. Inspiruji se realitou, ale o filmu i malířství neustále přemýšlím.

Dělat autorský komiks vyžaduje zvládat kresbu i text – nelákalo vás to někdy rozpojit a začít třeba psát povídky?
Ne. Zajímá mě právě takový komiks, který rozpojit nejde. Který nejde ani popsat slovy, ani natočit jako film. Zajímá mě určitá extrémní poloha, kdy jsou bezezbytku vytěženy všechny myslitelné možnosti pro to, aby vznikl celistvý útvar, který ničím jiným být nemůže. Nemyslím tím nějaké formalistní hrátky. Zkoumání oněch možností se může odehrávat v oblasti přesvědčivého, živého zobrazení lidské figury, které vám umožní bez problému komponovat to, co potřebujete.

Takže vás neláká ani opak, zkusit se vydat čistě vizuálním směrem, jako například Thomas Ott?
Pár komiksů beze slov jsem udělal, například pro Aargh nebo Živel. Ale pravidla skutečně nejsou – v komiksu může být několik stran ticho a pak se mluví nebo dominuje text.

Kdybyste měl do reklamního sloganu shrnout, v čem je komiks jedinečný – pro vás i obecně. Co byste řekl?
Mnohostí ručně kreslených fascinujících obrazů, které nesou příběh.

Přidat komentář