Áron z Hůrky: O Igimarasussukovi, který jedl své ženy

áronPokud se člověk utopí, když se s ním v ledovém moři převrhne kajak, není ještě všechno ztraceno. Jestliže má patřičný výcvik, může se i jako mrtvý vrátit zpátky. K výcviku patří vlídné chování k psům ještě za života – tím se zajistí, aby ho pustili z vody na břeh. Nebožtík nesnáší pach moči. Ženy si v moči myjí vlasy, proto je nesmějí mít před nebožtíkem rozpuštěné… kniha inuitských pověstí O Igimarasussukovi, který jedl své ženy (Argo, 2015) je plná podobných prapodivných návodů, jak se vypořádat s životními situacemi. Vyplývá z představ Inuitů – Gróňanů o světě a přináší prazvláštní historky o jejich soužití. Často se v nich vraždí o sto šest; Tarantino by zbledl závistí.
Kniha ale nepřináší jen etnografický materiál, ze kterého se tak trochu ježí chlupy po těle – jedná se o sličně vydanou publikaci s obrázkem na přebalu, který ihned přitáhne pozornost. Bytost s jakousi žlutou kápí se na něm vznáší v kajaku na moři. Obrázek má půvab naivistické ilustrace, mohla by to být dětská kresba, snový záznam nebo snad kresba vedená neumělou rukou polárníka. Všechny tyto možnosti určitým způsobem platí. Kresba, zachycující vracejícího se mrtvého (ti prý nosí na hlavě plovák) je autorským dílem Árona z Hůrky, který inuitské pověsti sepsal. A tady začíná další vzrušující příběh.
V postavě Árona z Hůrky se protíná svět přírodních národů se světem globálního křesťanství. Vyprávění by totiž nesepsal, nebýt vlivu misionářů, a to německých Moravských bratří, kteří v Grónsku působili. Áron z Hůrky (1822 – 1869) si osvojil písmo a hlavně „západní“ pohled na věc. Původně ústně traktované příběhy zachytil a namaloval. V jeho vyprávění je půvabně zachycen i přechod Inuitů ke křesťanství – spočívá v poznání, že teď už se lidé nemají zabíjet. Až dosud se vraždilo jaksi bez zábran, je to ta nejjednodušší věc. Inuitské příběhy se leckdy vyznačují nepřítomností rozuzlení v západním slova smyslu. Vražda se prostě trestá jinou vraždou… Příběhy zachycené Áronem z Hůrky poskytují průhled do jiného způsobu uvažování – do světa bez „západních“ mravů a kultury. Kniha s neobvykle zaoblenými rohy vychází v češtině díky dlouhodobému úsilí Zdeňka Lyčky, skandinavisty s diplomatickou i dobrodružnou zkušeností. Zdeněk Lyčka působil v Dánsku i Švédsku (jako velvyslanec a ředitel Českého centra), ale především je to člověk, který severskou krajinu a její obyvatele poznal na vlastní oči. Neváhá se pouštět do dobrodružných výprav, jako byl přechod Grónska na lyžích či plavba na kajaku z Prahy do Severního moře. Jako překladatel stál mimo jiné u vydání úspěšných Grónských pohádek s ilustracemi Martina Velíška, které dobře odpovídaly přímočaře grotesknímu, neuctivému stylu inuitských vyprávění.
Áron z Hůrky nabízí ve svých kresbách lyričtější a zároveň věcnější obrazové vyjádření. Bylo by zajisté možné klást si otázku, co v příbězích Gróňanů oslovuje českého čtenáře, kromě kouzla nepoznané exotiky? Snad nahlédnutí do faktického a mýtického světa fungujícího podle jiných pravidel? Zalíbení v absurdních historkách o soužití v extrémních přírodních podmínkách, kdy se nakonec přece jen naznačí morální východisko? Pro každý případ nezapomeňte být vlídní na psy.

Argo, 2016

Přidat komentář